Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. část → před rokem 1929

 

 
 
 
 
 
KRONIKA
 
obce
 
 
 
 
 
 
 
 


 

          Tato pamětní kniha obsahuje 173 stran                                                                                                                                
 
 
Ve Štěměchách dne 15. února 1929
 
 
Bazala Václav                                                                                 Jos. Šabacký 
     člen zastupitelstva                                                        starosta           
 
                                                                                
 
 
 
 
Doslovný opis této kroniky jsem ukončil dne 16. února 2004. Snažil jsem se, pokud mi to počítačový program Microsoft Word umožnil, o přesný opis všech zápisů v této kronice, nic jsem gramaticky ani stylisticky neupravil a pokud v kronice byly zjevně později prováděny opravy, změny tyto jsem neakceptoval a uvedl původní zápis.
Rovněž jsem se snažil zachovat aspoň na úvodním listu styl písma.
Přepsal : Bohuslav Jaroslav HORKÝ, Štěměchy čp. 106
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
(opis – neupravováno)
 
 
Slovo úvodní
 
Zákon o pamětních knihách obecních
Bude vždy s vděkem vzpomínáno našich zákonodárců z doby velikého převratu. Velikou jejich zásluhou je, že za doby, kdy zřetel všech obracel se téměř výhradně ke hmotným starostem dne, nezapomněli ani na úkoly kulturní. Dokázali to mimo jiné i vydáním zákona ze dne 30. 1. 1920 č. 80. S. z. a n. Tímto zákonem ukládá se obcím celého státu povinnost pečovati o řádné a pečlivé zapisování místních pamětí do trvanlivé knihy, obecní kroniky.            
Účel pamětních knih
Účelem pamětních knih obecních jest zaznamenati denní události a věci hodné paměti, aby se dochovaly pokolením budoucím. Pamětní knihy obecní budou pak míti veliký význam. Stanou se dobovými prameny dějepisného poznání života nejen v jednotlivých obcích, nýbrž i v celém státě. Týž účel má i naše pamětní kniha.
První kronikář
Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 1. prosince 1923 zvolen byl prvním zdejším kronikářem řídící učitel Jan Lysák. Týmž usnesením obecního zastupitelstva do letopisecké komise byli zvoleni Josef Šabacký, rolník č. 15, Karel Horký, krejčí č. 51 a Josef Milbach, obchodník č. 18. Jelikož kronikář Jan Lysák v srpnu 1924 odešel na nové své působiště do Čučic na okrese náměšťském, zůstala kronika prázdná a obec byla bez kronikáře až do roku 1929.
Druhý kronikář
Teprve usnesením obecního zastupitelstva se dne 20. ledna 1929 zvolen jsem byl druhým kronikářem zdejší obce já, Bohumil Jonáš, zatimní správce zdejší školy. Funkce této ujal jsem se dne 15. února 1929
Nejsem zdejší rodák a v místě dlím teprve 2½ roku. Narodil jsem se dne 4. 9. 1900 v Čichově /: okr. Třebíč :/. Po absolvování vyššího gymnasia v Třebíči a po složení doplňovací zkoušky dospělosti učitelské na učitelském ústavu v Kutné Hoře bylo to mé sedmé místo, když jsem se stal zde počátkem školního roku 1926/27 zatímním správcem školy.
Přijímaje úkol místního kronikáře, uvědomuji si zároveň vážnost a odpovědnost tohoto úkolu a prohlašuji, že jediným mým vodítkem při sepisování této pamětní knihy bude sahana pověděti vždy jenom pravdu.
Prameny
Poněvadž z vlastních zkušeností dřívějších poměrů místních neznám, budou mými spolupracovníky nově zvolení členové letopisecké komise: starosta obce Josef Šabacký, rol. č. 15, Josef Dokulil, výměnkář č. 4 a Karel Fenik, domkař č. 16. K části historické hodlám použití těchto pramenů: Vlastivědy moravské“ (třeb. okres) od prof. Gra. Frant. Dvorského, „Hejtmanství třebíčského“ od K. Křivého a výpisů ze zemského archivu moravského, pořízených říd. uč. v. v. Karlem Křivým.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Š T Ě M Ě CH Y
(opis – neupravováno)
 
 
Jméno obce
dle jedněch mají své jméno po osobním Čieměch, tvořeného od Čám a Čiem, dnešní jméno dle tohoto výkladku vzniklo ze složeniny „ z Čieměch“. Druzí pak připisují Štěměchám jméno žertovné, tvrdíce, že vzniklo ze slov „ deště měchy“, poněvadž zde často pršívá. Původně prý se také naše vesnice „Deštěměchy“ jmenovala. Teprve později vzniklo prý vypuštěním počátečního „e“ jméno „Dštěměchy“, z něhož pak odsunutím počátečního „D“ vzniklo nynější jméno „Štěměchy“. Tento druhý výklad se mi zdá býti správnějším.
Poloha obce
Obec prostírá se na svahu kopce, obráceném k východu. Rozložena jest po obou stranách státní silnice vedoucí od Třebíče k Telči asi 14 km západně od Třebíče ve výšce asi 640 m nad mořem. Domy jsou stavěny z tvrdého materiálu. Jsou zomítány a většinou bez všech ozdob a bez výklenků. Pravidelného pořádku ve stavbě domů není, takže vesnice pravidelného tvaru nemá.
Výměra pozemků
Ke katastru obce náleží nyní celkem 994 ha 91a 79 m2 pozemků. Z tohoto jest 354.24 ha polí, 93.93 ha luk, 5498 ha zahrad, 63.29 ha pastvin, 451.96 ha lesů, 3.08 ha rybníků.
Jména tratí
Tratě se jmenují: Padělky, Prašivec, Březová, Kozina, Za Brankou, Perná, Smrčí, Frenštát, Velká a Malá Krajina, pod a nad Dádovcem, Kopanina, na Bezdíkově aj. Některé tratě zachovaly si jména po zaniklých osadách. Tak trať Březová nese asi jméno po zaniklé osadě Březové, která ležela mezi Štěměchami a Římovem. Ještě roku 1885 bylo v lese na Březové znáti pozůstatky zdi. Tato poslední památka po zaniklé osadě zničena byla rozkopáním při sázení temnějšího lesa. – Podobně trať na Bezdíkově má asi své jméno dle zaniklé osady Bezděkov na jejímž místě dnes již je také vysoký les.
Hora Mařenka a původ jejího jména
Jižně od Štěměch vypíná se do výše 710 m nejvyšší bod třebíčského hejtmanství – hora „Mařenka“. Pověst vypravuje, že tam byla pro peníze zlosynem zavražděna dívka, jdoucí ze Želetavy. Na pastvisku nedaleko kopce „Mařenky“ lze dosud viděti kámen šikmo do země zapuštěný, na němž vytesán jest kříž a v něm slovo „Mariána“ s letopočtem 1689.
Tvrz
Východně od vesnice u panského dvora je zřícenina, které lid říká „Tvrz“. Tvrz tato byla sídlem jejích majitelů až do roku 1408, kdy ji Hynek z Valdštejna rozbořil. Zdá se, že od těch dob znovu postavena nebyla. Do dnešní doby zachovaly se hluboké příkopy a část věže. Nyní patří území tvrze obci a užívá se ho jako letního cvičiště pro žactvo. V létě se tam pořádají různé slavnosti a zábavy. Ve tvrzi, pokud sahá paměť současníků, starožitnosti ani památek nalezeno nebylo.
Hradiště
V lese směrem k Želetavě býval prý kdysi také hrad. Dnes však je tam pouze místo obehnané jen málo znatelným příkopem. Lid toto místo nazývá „Hradiště“. U Hradiště byly prý v dřívějších dobách nacházeny mince. Při dobývání pařezů byla prý tam nalezena i dýka a podkova, o níž se tvrdilo, že pocházela z dob Žižkových. Kde tyto památky jsou uloženy pisateli těchto řádků nepodařilo se zjistiti.
Starobylá a památná stavení
Vedle tvrze za nejstarší veřejné stavení můžeme podkládati kapličku. Stoji asi uprostřed vsi po levé straně silnice, vedoucí od Třebíče. Ani nejstarší pamětníci nemohou udati, kdy a kým byla postavena. Po téže straně silnice na konci vesnice směrem k Předínu stojí „Boží muka“. Rovněž původ této stavby zahalena jest rouškou zapomenutí. Ve vesnici do nedávna byl panský dvůr s lihovarem. Po rozparcelování velkostatku byl dvůr přidán k nově zřízenému zbytkovému statku a lihovar byl zrušen. U dvoru je myslivna, která dříve bývala v nynějším čísle 28. Na pravém břehu potoka v t. zv.“Sejtí“ stojí dvoutřídní obecná škola a „sýpky“, přeměněné nyní v hasičské skladiště. Ze starých rázovitých stavení dřevěných se na naše časy nedochovalo ani jediné.
Příslušnost obce k úřadům
Obec naše patří nyní k okresnímu úřadu, okresnímu soudu, berní správě, bernímu úřadu a okresnímu školnímu výboru do Třebíče. Ke krajskému soudu a okresnímu finančnímu ředitelství do Jihlavy. Poštovní a telegrafní úřad máme v Předíně. Nejbližší a nejpoužívanější stanicí jest Krahulov. Mimo to chodí se na nádraží i do Starče. Přifařeny jsou nyní Štěměchy do Předína. Dříve byly přifařeny do Opatova, kamž odváděl se desátek, i když filiální kostel v Předíně byl postaven. Od 1. března 1926 patří naše obec ke zdravotnímu obvodu opatovskému, kde prvním státním obvodním lékařem jmenován byl pan MUDr. Jan Hůlka.
Spolky v obci
V obci jest od roku 1899 sbor dobrovolných hasičů, který má nyní 48 členů činných a 15 členů přispívajících. Mimo tj. v místě nepolitický osvětový spolek „Pokrok“, čítající nyní 63 členů. Bylo zde i dosti silné „Sdružení venkovské omladiny“, kterýžto spolek jest nyní v rozkladu. Má nyní 25 zapsaných členů, z nichž mnozí dlí mimo obec.
Členové obecního zastupitelstva
Starostou obce jest nyní Josef Šabacký, rolník č. 15. Členy obecního zastupitelstva jsou: František Horký, perleťář č. 29, – Petr Ondrák, domkař č. 66, – Jan Horký, obchodník č. 50, – Antonín Dokulil, domkař č. 64, – František Fatrdla, rolník č. 30, – František Dokulil rolník č. 22, – Josef Fenik, domkař č. 16, – Martin Svoboda, tesař č. 12, – František Zvěřina, obuvník č. 79, – Václav Bazala, domkař č. 5, – Jan Bazala, rolník č. 74, – František Horký, domkař č. 81, – František Dvořák, domkař č. 7 a Jindřich Polenda, bednář čís. 47.
Učitelé
Na zdejší škole působí nyní Bohumil Jonáš, zat. Správce školy a slečna učitelka Anna Dokulilová. Ženským ručním pracem a nauce o domácím hospodářství vyučuje učitelka ženských ručních prací a domácích nauk Marie Jonášová. Náboženství vyučuje P. Šimon Novotný, farář v Předíně, který do Štěměch dvakrát týdně dochází.
Počet domů a obyvatelstva
Dle sčítání z roku 1921 žije ve Štěměchách v 88 číslech 536 obyvatelů, z nichž jest 267 pohlaví mužského a 272 pohlaví ženského. Roku 1793 bylo ve Štěměchách 34 čísel s 308 obyvateli. Roku 1870 bylo zde 29 čísel s 239 obyvateli, roku 1890 bylo zde533 obyvatelů. Roku 1900 bylo zde 72 čísel se 478 obyvateli.
Zaměstnání obyvatelstva
Většina obyvatelstva štěměšského zaměstnává se nyní polním hospodářstvím. Obyvatelé, kteří mají pozemků málo, pomáhají rolníkům větším, nebo chodí na výdělek do panských lesů aj. V zimní době jest práce v panských lesích jediným jejich zaměstnáním. Část obyvatelstva zaměstnává se také sítařstvím, jímž s zimní době zaměstnávají se i někteří drobní zemědělci. Ve Štěměchách jsou nyní 3 celoláníci, 16 pololáníků, 7 čtvrtláníků, 45 domkařů a 8 chalupníků. Vedle již zmíněného sítařství provozuje se ve Štěměchách i mnoho jiných řemesel. Jest v obci 1 kovář, 1 truhlář, 1 krejčí, 2 obuvníci, 1 bednář, 1 zedník, 3 tesaři, 2 mlýny a 1 motorová pila. Životní potřeby obstarávají 2 obchodníci. Ze tří hostinců, které dříve v obci bývaly, až na naše časy dochoval se pouze jeden. Z Předína kolem roku 1898 pronikla k nám výroba perleťových knoflíků. Prvním perleťářským mistrem ve Štěměchách byl p. Rudolf Sedlák. Poněvadž tenkráte perleťové knoflíky šly dobře na odbyt, počet mistrů se stále zvětšoval. Tito mistři zaměstnávali asi 40 lidí. Knoflíkářství mělo na život obyvatelstva značný vliv. Přílivem peněz vzrostl i blahobyt obyvatelstva. Později však vlivem špatného odbytu knoflíků perleťářství stále upadalo, takže nyní jsou v obci pouze dva mistři, kteří výrobou perleťových knoflíků zaměstnávají 5 – 6 dělníků.
Rostlinstvo
Nejdůležitějšími hospodářskými plodinami u nás pěstovanými jsou brambory, žito, oves, krmná řepa a jetel. Vedle těchto plodin pěstuje se zde i hrách, čočka, vikev, ječmen, pšenice, hlávkové zelí, mák a len. Těchto plodin pěstuje se málo a to jen pro domácí potřebu. V okolí Štěměch rozkládají se hluboké, většinou smrkové, lesy. Tu a tam jsou ještě zbytky lesů borových. Borovice vyskytuje se také ojediněle v lesích smrkových. Mimo borovice vyskytují se v naších lesích ojediněle také jedle a modříny. Z listnatých stromů jednotlivě se vyskytují břízy, habry, jasany, duby, buky aj. Za Dašovem jest ostrov bukového lesa. Jest to jediný listnatý les v nejbližším okolí. Lesy naše jsou bohaté na podrost různých mechů, trav, vřesu. Z mechu pak vyrůstá množství jedlých i jedovatých hub. V lese mezi Předínem a Štěměchami rostou také borůvky. Na bažinatých lukách mezi lesy převládají sítiny, suchopýry a ostřice s podrostem hustých mechů, zejména rokytníků a rašeliníků. Z jara tam rostou sněženky a bledule, později parnasie, jetel kaštanový, ptačinec bahenní aj. Okolí rybníků jest porostlé puškvorcem, žabníkem, orobincem a štípatkou. Na povrchu jich plují husté okřehky, idest kadeřavý, pryskyřník vodní aj. Pokraje lesů a paseky zdobeny jsou v měsíci květnu a červnu bohatě kvetoucími žanovci, čilimníky a kručinkami, jetelem chlumním a podhorním a úročníkem lékařským. Z jedovatých rostlin vyskytuje se rulík zlomocný. Zvláště bohatým nalezištěm různých druhů rostlin jsou louky u Dašova. Jako vzácnost v říši rostlinné roste tam i hmyzožravá rosnatka okrouhlolistá. Na lukách pod Prašivcem roste upolín. – Z obrů v říši rostlinné jistě si zaslouží zmínky obrovská jedle, která stávala pod horou Mařenkou. Byla prý 46 m vysoká a u kořenu prý měla průměr asi 2. Skácena prý byla v roce 1907. Byla prý z ní uříznuta 2 kola, z nichž jedno bylo prý posláno na ukázku do Vídně, z druhého pak měl prý na Sadku býti zhotoven stůl. Byl to strom, jemuž v Širokém okolí nebylo rovného.
Živočišstvo
Jest opravdovým požitkem vstoupiti za jarního jitra do naších lesů, které jásají nám vstříc nesčetnými melodiemi svých opeřených pěvců, těch přechovávají naše lesy veliké množství. Nejhojnější jsou kosi, drozdi, různé druhy sýkor, pěnkavy atd. Ze čtvernožců dosti zhusta objevují se u nás lišky, kuny lesní, zřídka však jezevci- Srnčí stává se čím dále vzácnějším. V daleko větším množství se vyskytují zajíci, divocí králíci a koroptve, bažantů je v okolí málo. Rovněž málo se na naších rybnících zdržuje ptactva vodního. Největší z dravců, žijících v naších lesích, jest káně a jestřáb. Také vran je u nás hojnost. V zimě přilétá sem mnoho kvíčal. Okolo čistých lesních praménků plíživá se strakatý mlok, v rybnících je hojnost skokanů a kuněk. Užovek je také dosti. Zmije se objeví jen zřídka. V rybnících chovají se kapři. V potoku pode vsí zdržuje se mnoho raků. V lesích, na lukách i v polích žije pak množství hmyzu, jehož mnoho druhů žije i v rybnících a v jich okolí.
Složení půdy
Celé okolí Štěměch leží na tvrdém podkladu žulovém. Pouze na Prašivci jest vrstva vápence, z něhož ještě asi před 40 lety se pálilo vápno. Pode vsí po levé straně silnice při cestě k Chlístovu vyskytuje se hlína maznice, z níž rovněž asi před 40 roky se pálily cihly. Poschodí školy je prý s těchto cihel postaveno. Tato hlína se vyskytuje ještě na Vrších, hned nade vsí. Zvláštností mineralogických okolí štěměšské nevykazuje.
Osadä Dašov
Se Štěměchami společnou obec tvoří osada
 
D a š o v
(opis – neupravováno)
 
Leží od Štěměch na jih asi ½ hodiny cesty v pěkné lesnaté krajině. Jméno má po zaniklé osadě Dašovicích. Jméno toto utvořeno bylo asi dle osobního jména Dach nebo Dašek, což jest tolik jako Damoslav. V deskách zemských činí se první zmínka o Dašově r. 1353 jakožto o zboží pánů z Heraltic. Později sdílela svůj osud s Předínem. Podobá se pravdě, že za války krále Jiříka z Poděbrad s Matyášem obyvatelstvo dašovské z větší části bylo vyhubeno. Ještě r. 1669 zmiňuje se urbář brtnický o pusté dědině Dašovicích. Zaniklá tato osada ležela západně od mlýna, rozsáhlé její území zarostlé je nyní lesem. Památkou po ní jest skromné hradisko a 2 studánky lesní, o kterých se vypravuje, že stály v dědině.
Nynější Dašov čítá 6 čísel, z nichž 3 vznikla teprve v době novější. Pokud sahají paměti současníků, byla na Dašově čísla 3: dva mlýny a jedno hospodářství s lihovarem. Hospodářství toto sloužilo i za výletní hospodu. Kolem r. 1870 bylo hospodářství toto rozděleno na 2 domy a asi v roce 1876 byly tyto domy opět prodány jednomu majiteli. Změnou majitelů lihovar zanikl. Později však dům tento opět byl rozdělen, neboť majitel jeho jednu polovici předal synovi a druhou dceři. Tím původní 3 čísla definitivně o jedno byla rozmnožena. Hájenka dašovská postavena byla kolem r. 1900. Roku 1920 postavena byla nynějším majitelem dolního mlýna p. Nechvátalem a spol. vila, která měla sloužit za obydlí dělníkům a úředníkům zaměstnaným na pile.
Pěkné okolí dašovské a nejvyšší bod našeho hejtmanství hora Mařenka lákají k sobě mnoho výletníků. Zvláště za nedělních letních odpolednů bývá na Dašově velmi rušno.
K úřadům přísluší osada Dašov k těmže jako Štěměchy, pouze poštovní úřad má v Rokytnici nad Rokytnou.
 
 
Prvotní osídlení našeho kraje.
 
 
Doba starokamenná
Byla to zajisté chvíle dalekosáhlého významu, kdy na půdě naší vlasti poprvé stanule lidská noha. Prvního obyvatele v době diluviální neboli starokamenné zavedla sem jistě jenom čirá náhoda, když se sháněl po zvěři, která byla jeho hlavní potravou, nezaložil tu stálých sídel, neboť země byla mu pouhým lovištěm, po němž se proháněl a jež opouštěl bez žalu. Bylť první člověk v celé této době starokamenné lovcem v pravém smyslu toho slova. Je zajímavé, že i v našem kraji, blízko jihovýchodních hranic okresu, nalezla se stopa po tomto diluviálním člověku. V cihelně „Na kopaninách“ u Nové Vsi nalezen kromě různých kostí pravěkých zvířat ( i mamutů) velký a pěkný nůž pazourkový, zcela shodný s nožíky předmosteckými u Přerova.
Doba novokamenná
Změněné poměry v době novokamenné (neolitické) daly Moravě jiné obyvatelstvo. Život velice byl již zušlechtěn láskou k přírodě, která jej upoutala k hroudě a přinutila ho věnovati zvláštní péči zvířatům a rostlinám. Tyto tři vlastnosti: hospodářství, chov dobytka a částečná usedlost staví člověka neolitického vysoko nad jeho předchůdce, který byl potulným lovcem. Neolitec měl stáda skotu a bravu i koní a tato stáda poutala jej aspoň dočasně na určité místo, měl také role, ale proto mohl býti docela dobře nestálým pastevcem. Zůstala tu po něm sídliště, zůstaly stopy příbytků, které nás poučují o jeho životě, také pozemní příbytky – tak hojné u nás – nasvědčují jisté dočasné usedlosti. Stopy obydlí člověka mladší doby kamenné jeví se nám tzv. kulturními jamami příbytkovými nebo odpadkovými, a sídliště jinak větším počtem těchto jam, jednak rozsáhlejšími vrstvami kulturními a svíce četnými zbytky života domácího. Kulturní jámy příbytkové jsou vlastně spodní částí pravěkých chýší v zemi vyhloubenou, vlastní chatrč nebo jenom střecha spočívala nad jamou buď bezprostředně na zemi nebo na kolech. I pastevec mohl si pořizovati takové chýše, jaké nelézáme na stráni nade mlýnem u Senorad a u Oslavan „Na lužích“. Kulturní jámy jsou velmi rozmanité jak svým tvarem, tak i velikostí ale účelů, k jakým bývaly vyrobeny. Nejčastější tvary jsou v kolmém průřezu kotlovité se zakulaceným dnem, často naskytují se však jámy dížovité i kulaté, při vrchu užší než na dně, takže kolmé jejich průřezy zobraziti možno vysokými lichoběžníky. Dle toho smíme prohlašovati za příbytky jenom jámy větších rozměrů, obsahují-li stopy ohnišť a odpadky kuchyňské.Menší jámy dížovité, těsné, nemohly bíti příbytky, byly však dojista používány jako sklípky, zásobárny a jámy odpadkové.
Ochranné stavby
Lidstvo doby novokamenné sídlilo u nás pokojně po dlouhé doby, ohrazujíc příbytky a osady své snad jenom ploty a dřevěnými zásekami proti dravé zvěři. Teprve, když hustěji zalidněné naše kraje na místech bezlesých hojněji byly cizím lidem navštěvovány a snad i útočně napadány, hledali praobyvatelé útočiště na návrších a na blízkých lesnatých horách. Snad již tehdy počala se tato ochranná místa opevňovati zásekami, valem a příkopem z hlíny nebo kamene naneseným.
Hradiska
Na takové pravěké opevnění poukazuje již obyčejně jméno samo, hradisko nebo hradiště, znamenajíc ohrazené místo, kde lidé delší dobu obývali a za opevněním se proti nepřátelským útokům bránili. U nás vyskytují se taková předhistorická místa "hradiska“ někdy ve značných rozměrech na osamělých výšinách, někteří badatelé považují je za opevnění „města“, správněji však dlužno viděti v nich dočasná útočiště. Jindy nacházíme je na srázích u řek, na ostrozích při stoku dvou řek i potoků a někdy i v rovinách na bažinatých ostrovech. Na Moravě rozlehlá hradiska z konce neolitu, např. u Jevišovic, Lulče, Senorad, Mohelna a nad Kramolínem byla své doby zároveň obývána, některá např. Rokyteň u Krumlova, byla ještě počátkem doby historicky obydlena.
Kočovná usedlost
Ale usedlost může být také jiná, než jak tkví v naších představách. Může býti mezi potulným životem lovců a pastýřů a trvalou usedlostí lidu rolnického stupeň střední, jímž jest t. zv. kočovná usedlost.Třeba to zní nesouladně, přece takový způsob života tu byl a jest podnes. Říman Ceasar v prvním století před Kristem vypravuje o Germánech, že za jeho doby seděli na jednom místě pouze rok a po žních se stěhovali na jiné místo, totéž tvrdí o pohanských Češích latinská legenda Kristiánova, synovce Václava, z 10. století.Původní obyvatelstvo střední Afriky podnes ještě kolísá mezi usedlostí a kočovnictvím, a tak žije též ve stepních krajích asijských.
Střídání národů po době neolitické
Od časů neolitických vystřídalo se na Moravě mnoho kmenů, mnoho národů. Nejstarší kmenové neolitičtí byli rozhodně usedlí, ovšem jen ve smyslu kočovného zemědělství. V následujících dobách, kdy rozmohlo se již užívání kovů, nejprve mědi a bronzu, není příznaků, že by obyvatelstvo nebylo usedlé, rolnické. Usedlé byli tedy u nás lidé s keramikou tzv. severskou, usedlí byli lidé, v jejichž hrobech se vyskytují překrásné nádoby zvoncové. Po něm však rozšířil se národ, který své mrtvé spaloval.
Lid popelnicových polí
Národ ten, známý pode jménem lidu popelnicových polí, usadil se v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích v době. Kdy se užívalo jenom bronzu a nikoliv železa, a žil tu od počátku prvního tisíciletí před Kristem až do několik století po Kristu. Slovanští archeologové pokládají je za Slovany a čeští badatelé snaží se dokázati, že kultura popelnicových polí pozvolna se vyvinula s kulturou hradištní, jež jest známá u historických Čechů.
Kultura popelnicových polí
Kultura popelnicových polí vyznačuje se hlavně svérázným nádobím v hrobech žárových, které tvořívají celé hřbitovy, nazvané „pole popelnicová“. Hroby ukládány do země v nepravidelných řadách buď prostě, nebo s kamenným obložením, někdy i do mohyly. Kosti spálené mrtvoly nasypány do hrubé hliněné popelnice, která bývá obstavena a naplněna četnými nádobkami menšími, hrnečky, džbánky, miskami a také štěrchátky. Nádoby ty obsahovaly snad pokrmy a nápoje, ale správnější jest asi mínění, že byly nebožtíku přistaveny pro potřebu na onom světě, neboť bývají obyčejně obráceny dnem vzhůru. Mezi kostmi bývají milodary bronzové, železné nebo ještě i kamenné, také již skleněné perly, všecko skoro vždy ohněm porušené nebo násilně zničené. Každý hrob chová zpravidla mrtvolu jedinou. Sídliště k těmto pohřebištím příslušná jsou buď otevřená, nebo také někdy hrazená.
Pole popelnicová v našem kraji
V našem kraji známa jsou pole popelnicová a sice t. zv. kultury lužické u Mohelna (pohřebiště „Na černých“, kde se podnes zachovala jedna z četných druhdy mohyl), u Lhánic Ledkovic. Keramika hrobů lužických vyznačuje se zvláště hlavní popelnicí tvaru dvojitého kužele, pak nádobami džbánovitými nebo baňatými s nasazenými táhlými krky. Úška jsou připevněna tam, kde břicho přechází v krk a na mísách při okraji, nad nějž nikdy nevyčnívají. Ozdoby jsou řídké a velmi jednoduché“ pásky z důlků prstem vytlačených, nebo rýhy prsty tažené kolmo po nádobě, hrbolky v podobě ženských prs v rytých obloucích, přímé a mělké žlábky, dolíčky – vždy jenom na vnější straně nádob.
Mohyly
Lužický ráz popelnicových polí zjištěn u nás jednak v mohylách, jednak v otevřených polích. Mohyly mívaly obyčejně 2 m výšky a 15 m v ochoze. Hrob obsahující skupinu nádob (hnízdo) stál asi uprostřed. Nejčastěji byla tu veliká hrubá popelnice a při ní s boku misky, hrnečky, osudí a hrnce. Popel nebo kosti spálené mrtvoly nasypány na dně veliké nádoby. Mimo drobném porušené milodary bronzové bývaly uvnitř i drobnější nádobky.
Slované
Není ještě rozhodnuto byli-li lidstvo popelnicových polí polokočovné či usedlé. O Slovanech českých je tu důležitá zpráva Kristiánova, která praví, že „ pohanští Čechové bez zákona, bez knížat, bez vůdců a bez měst sem tam se potulujíce, jenom půdu vzdělávají.“ O vlastních Slovanech vyslovil se Řek Prokopis ( v 6 stol. po Kristu), že bydlí roztroušeni daleko od sebe, proměňujíce často místo svého bydliště. Byli-li tehdy pohanští Čechové a Slované vůbec polokočovníky, pohybovali se jistě jen v určitých mezích. Zvláště Čechové nemohli rozvinouti takový život ve velkých rozměrech, poněvadž kraj byl tehdy mnohem menší než nyní, neboť souvislé pralesy na pomezí a rozsáhlé lesy uvnitř jej zužovaly. A jako Germáni usadili se již brzy po Kristu, tak se stalo i s Čechy a Slovany vůbec mezi 5. a 8. stoletím, kdy si začínali budovati hradiště.
 
 
 
 
 
 
 
Nejstarší společenské poměry na MORAVÉ
(opis – neupravováno)
 
Slované na Moravě
Na Moravě připomínají se Slované ve správách historických na počátku 6. století. Tehdy předkové naší byli ve stavu primitivní kultury, kdy rodiny majetkem se neodlučovaly. Před r. 561 byli porobeni od Avarů, kteří je považovali za pacholky a dle toho s nimi nakládali. Z kruté nadvlády Avarů osvobodil předky naše Samo, ale jeho říše, již založil (623-658) dlouho se neudržela. Pak dějiny o Slovanech mlčí. Moravané připomínají se pode jménem Marvani až r. 822, kdy na říšském sněmu ve Frankfurtě Slované : Obodrici, Srbové, Lutici, Čechové, Moravané aj., platili poplatek německému králi Ludvíku Pobožnému.
 
Mojmírovci
Mojmírovci (x-906) vytvořili stát moravský, ve kterém se prudce potíral duch slovanský s duchem cizím politicky i nábožensky, a pomáhali vítěziti národům cizím, aby sebe i lid svůj zachránili. Politicky byla Morava sjednocena vypuzením kmenových knížat z Nitry.
Život starých Moravanů
Nad Moravany panoval kněz neboli kníže, kterýžto pojem rovnal se germánskému „kunings“, z něhož vzniklo německé slovo König (král). Kníže panoval lidem svobodným i nevolným. Svobodní žili s čeledí v rodinách, jež tvořily dědiny rodové a živili se hlavně chovem dobytka, jejž jim opatrovali otroci a pak také zaměstnávali se lovem v rozsáhlých lesích. Jen tak byly možny časté války, jež Moravané vedli se sousedy. Z Německem, které vzniklo r. 843, bojovali Moravané za Mojmírovců velmi často a kdykoliv vtrhli do říše odváděli zajatce do otroctví. Otroků měli Moravané tak mnoho, že je až prodávali. Dobytek a otroci byli u nás hlavním předmětem vývozu. Ale naši předkové válčili často i s Bulhary a Maďary, s nimiž sousedili. Tolik válek by nebylo možno, kdyby se svobodní Moravané musili o živobytí starati sami. A tak je živili otroci a ve válkách jim pomáhali. Svobodní Moravané byli majetníky dědin, osad to rozsáhlými pastvinami, lučinami, lesy a málo vzdělávanými poli, měli otroky a stáda, a za to musili brániti země i knížete proti každému nepříteli.
Rody
Když dědina k výživě četné rodiny nestačila, část rodiny dostala novou dědinu. Rozvětvením rodiny vznikaly příbuzné rody, jež spravovali stařešinové neboli starostové. Z rodů příbuzenských původem i nářečím (jazykem) vznikly kmeny a jednotlivé kmeny se slučovaly v národ. Za války uchylovali se naši předkové na opevněné hrady zeměpanské. V zemi byly totiž jenom dědiny a hrady zeměpanské.
Počátky křesťanství
Za Mojmírovců prožila Morava dalekosáhlý převrat náboženský: pohanství bylo překonáno křesťanstvím. Křesťanství z Němec srazilo se s křesťanstvím z Řecka, ale zvítězilo křesťanství římské. Morava nebyla podřízena ani Salcburku ani Cařihradu, z Říma na žádost knížete Rostislava a Svatopluka i Kocela bylo zřízeno biskupství Konstantinovo (Cyrilovo) a po jeho smrti arcibiskupství panonsko–moravské s liturgií slovanskou (869). Pro odpor episkopátu salcburského nové arcibiskupství uskutečněno nebylo. K žádosti Svatoplukově r. 880 stal se druhý pokus o arcibiskupství moravské. Arcibiskup Metoděj zachránil liturgii slovanskou, ale protože jí Svatopluk nepřál, byl zároveň vysvěcen biskup latinský. Z neurvalosti nitranského sufragána Wichinga samým Svatoplukem organisace arcibiskupství Metodějova byla zmařena.Třetí pokus r. 899 o arcibiskupství moravské již s liturgii latinkou knížetem Mojmírem II překazili Maďaři vyvrácením říše velkomoravské r. 906. Organisace církevní na Moravě zanikla, ale nezaniklo již křesťanství.
Sociální poměry
Sociální poměry moravské za Mojmírovců nejlépe naznačil nám životopis Metodějův, popisuje v legendě pohřeb arcibiskupův: „Lidé pak, když sebral se nesčíslný národ, provázeli se svícemi dobrého učitele a pastýře, oplakávajíce muži i ženy, malí i velcí, bohatí i ubozí, svobodní i otroci, vdovy i siroty, cizinci i tuzemci, neduživí i zdraví – všichni toho, jenž býval všem vším, aby vše obdržel od Boha“. Z toho jasně plyne, že byly v národě jen dvě vrstvy obyvatelstva – svobodní a nesvobodní (otroci). A že ani tehdy mezi svobodnými nebylo rovnosti, leč že byli malí a velcí významem a bohatí i ubozí majetkem, jest jasno. Již tehdy byli v zemi také cizinci. Toto rozvrstvení obyvatelstva potrvalo i za panství maďarského, českého i polského. Polákům odňali Moravu Čechové, ale zmenšenou v nynějších hranicích r. 1029. Kníže Oldřich dal Moravu synu svému Břetislavovi a tím byla Morava připojena k Čechám trvale. Kosmas uvádí pro tuto dobu na Moravě jen 5 hradů: Brno, Olomouc, Znojmo, Podivín a Vranov.
 
Morava za Břetislava I.
Kníže Břetislav I. Byl pánem celé země, poněvadž jí dobyl bojovníky z Čech a dle názoru tehdejší doby vítěz stával se pánem majetku i života podmaněných. Všechno obyvatelstvo pak byli zeměpanští poddaní. Morava nebyla tenkráte obydlena tak hustě jako nyní a rovněž vzdělané půdy bylo nemnoho. Největší část země pokrýval hvozd, hustý, místy neproniknutelný. Kníže sídlil na hradě Olomouci a na ochranu obyvatelstva za nepřátelských vpádů budoval nové hrady zeměpanské
Vznik šlechty
Kníže Břetislav zmocniv se Moravy, především odměnil své bojovníky z Čech i Moravy dědinami a úřady. Služba vojenská a dvorská navždy staly se zdrojem bohatství a společenského pastvení nad ostatní obyvatelstvo. Nejbohatší, byl kníže, který byl prvním velkostatkářem v zemi. Z půdy moravské podržel kníže pro sebe vše, čeho nerozdal své družině a svým bojovníkům-. Za Břetislava, dokud sídlil v Olomouci (1029–1034), velkostatek knížecí byl ohromný a byl vzděláván nevolníky. Jednotlivé dvory s přidělenými dědinami byly podřízeny větším hradům: Olomouci, Hradci u Opavy, Přerovu, Spytihněvu, Hodonínu, Břeclavi, Brnu, Pustiměři, Strachotínu, Rokytné, Znojmu, Bítovu a Vranovu. Tím bylo na Moravě zavedeno t. zv. řízení hradské, které v Čechách bylo již vyvinuto.
Počátky velkostatků církevních
Ještě za Břetislava z velkostatku knížecího počal se na Moravě tvořiti velkostatek církevní. Prvním takovým velkostatkem byl majetek kláštera rajhradského, po něm vznikaly postupně velkostatek kolegiálního chrámu v Boleslavi (Čechy), velkostatek olomouckého biskupství, velkostatek benediktinského kláštera na Hradišti u Olomouce, velkostatek benediktinského kláštera v Třebíči a posléze majetek premonstránského kláštera luckého u Znojma.
Z rozvoje velkostatků na Moravě možno také určiti rozvrstvení obyvatelstva u nás v 11. a 12. století.
 
 
I. Svobodní
 
Kníže
Největším velkostatkářem v zemi byla zeměpán. Kníže Břetislav byl na Moravě a poté i v Čechách nejvyšším pánem. Ještě za svého života rozdělil Moravu synům: polovici východní s hradem Olomoucem dal Vratislavovi, druhou polovici s hradem Brnem a Znojmem Konrádovi a Otovi – čili Morava byla rozdělena na úděl olomoucký, brněnský a znojemský, jichž vrchním pánem byl kníže český.
Duchovenstvo
Organisace církevní na Moravě po zániku říše velkomoravské se rozpadla. Teprve kníže Břetislav zbudoval neb aspoň obnovil křesťanské chrámy na hradech. Celé oravské biskupství rozděleno bylo na 6 arcijáhenství“ olomoucké, přerovské, spytihněvské, břeclavské, znojemské a brněnské. Arcijáhenství dělilo se na farnosti, v jejichž čele stáli rektoři, t. j. faráři. Po biskupovi, jenž sídlil v Olomouci první místo i společensky měli opati: hradišťský, třebicsky a lucký, po nich probošt rajhradský, lužský a kounický. Vzděláním duchovenstvo tehdy nevynikalo, neboť ještě ve 12. a 13. století byli v Olomouci kanovníci, kteří se neuměli ani podepsat.
Bojovníci
Bojovníkem (lat. miles) byl původně každý svobodný majitel půdy, který musil brániti země a zeměpána naproti kokmukolivěk. S obranou země spojena byla i stavba zeměpanských hradů i veřejných cest a mostů na řekách. Tuto práci vykonávali svobodní svými nevolníky a otroky. Bojovníků bylo mnoho. Kosmas již r. 1055 připomíná na 300 přednějších a nejznámějších na Moravě. Z těchto bojovníků nejvíce získali ti, kteří se dali do družiny knížecí. Z družiny vybíral si kníže úředníky kancelářské, dvorské i zemské. Připomínají se často: kancléř s kaplany, sudí, vladař a lovčí neboli lesní. Z těch mnozí zbohatli, stali se velkostatkáři, a to byla první šlechta moravská neboli páni. Kteří bojovníci domohli se jen menších statků, sluli vladykové.
Zemané
Za bojů mezi Přemyslovci moravskými a českými o český trůn mnozí bojovníci povznesli se službou dvorskou a vojenskou, ale také dědictvím, sňatkem a kupem majetku. Více však bylo těch bojovníků, kteří následkem válek chudli a společensky upadali. Také dělitelnost majetku vedla ke společenskému úpadku. A tak byli bojovníci, kteří neměli celých vesnic. Dělitelnost šla po araturách až na jedinou araturu čili sedlo (sídlo, popluží). Kdo měl jedinou araturu (popluží 90 – 100 měr), byl sedlákem. Kdo měl více, byl dvořákem, vladykou, pánem. Všichni bojovníci, páni, vladykové, dvořáci a sedláci byli majiteli svobodné půdy, čili byli zemany.
 
II.Závislí nájemníci
 
 
 
Sedláci
Kdo neudržel vlastního svobodného sedla (sídla), šel na cizí. Podržel při tom osobní svobodu, ale neměl vlastního majetku, za majetek byl poplatným jinému, stal závislým. Tato vrstva obyvatelstva vyvinula se následkem vzniku velkostatků na Moravě. Velkostatkáři nepodrželi všechen svůj majetek, půdu dominikální, ve vlastní režii, leč pronajímali část za poplatek sedlákům, půda rustikální. A tak vedle vzdělané půdy bojovníkovy vznikaly z nevzdělané půdy lány selské a vedle rozsáhlého dřevěného dvorce bojovníkova také dřevěné usedlosti selské a domky otroků.
 
III. Nesvobodní
 
 
Otroci
Přemožené a ve válkách zajaté obyvatelstvo stalo se zeměpanskými otroky, jichž bývalo někdy tolik, že byli prodáni i do ciziny. Otroctví byl stav úplné nesvobody a bezpráví. Otroci lišili se od ostatního obyvatelstva také zevnějškem: byli dohola ostříháni a bez vousů. Koncem 12. věku otroctví u nás vymizelo. Jako všude jinde, byly i u nás dva druhy nesvobody: jedni se mohli z otroctví vykoupiti, druzí nemohli. Kdo se u nás mohl z nevolnictví vykoupiti, byli „podruženi“ a sluli podruzi. Později proměnili se otroci ve sluhy a řemeslníky, podruzi v chalupníky, tito pak splynuli s poplatnými sedláky v jeden stav selských poddaných.
 
 
Právní poměry selského lidu před zavedením německého práva
(opis – neupravováno)
 
Poddaní vrchnostenští
Společenské poměry našeho lidu změnily se značně prodlením doby od počátku naších dějin. Nehledíme-li k obyvatelstvu měst, jež u nás hromadně vznikají ve 13. století, nacházíme tu vedle duchovních i světských velkostatkářů poměrně malý počet prostých statkářů a sedláků svobodných, venkovské obyvatelstvo jest valnou většinou závislé na těchto velkostatkářích, svých vrchnostech, jsou to poddaní. Většina svobodného lidu zmizela, jako zmizeli otroci, a jejich místo zaujala dosti jednotná třída vrchnostenských poddaných. Vysvětliti tento ohromný převrat ve společenském ústrojí národa, objasniti vznik poddanství, jež se udrželo až do doby nedávno minulé, je věc důležitá a také velmi nesnadná.
Vývoj poddanství
Ze starých pramenů českých i moravských vysvítá, že se poddanství vyvinulo nejdříve na statcích knížecích a klášterních, že až do druhé polovice 12. století byly u nás vedle knížete toliko kláštery skutečnými velkostatky, tudíž pány nad větším, třebas roztříštěným majetkem pozemkovým, kteří jeho části mohli k obdělávání propůjčovati lidem závislým, poddaným.
Možno bezpečně trvati na tom, že po zaniknutí starého zřízení rodového u nás byli tu původně vedle otroků a nevolníků pouze lidé svobodní, nestejné moci a bohatství, ale na sobě navzájem právně nezávislí. Podle toho – jak jsem již výše uvedl – obecný lid, nad nějž se časem povznesla nově se tvořící šlechta nižší (bojovnická) i vyšší (úřednická), skládal se původně z otroků a malých svobodných hospodářů, a teprve časem se obě tyto vrstvy (pokud ovšem nezanikly v obyvatelstvu městskému) přetvořily na velikou třídu poddaných.
Nevolníci a otroci
Hojnější máme zprávy o nevolnících a otrocích – starší název pro ně byl rab – což je pochopitelno, protože bývali předmětem darování. Zmínili jsme se již, že se u Moravanů v první době historické setkáváme s množstvím otroků, kteří vznikli hlavně z válečných zajatců, ale také z provinilců, kteří byli svobody zbaveni. Otroků těch bylo sice používáno jako pracovních sil, přebyteční však bývali hlavně zbožím vývozním. A skutečně máme z 10. století zprávy, které svědčí o pravidelném vývozu otroků a koní z naších zemí do krajin východních. Později vznikem velkostatkářského hospodaření na statcích knížecích a duchovenských ve století 11. nastala v tom změna. Otroci nebyli pak již vyváženi, leč používáno jich jako hospodářských dělníků a k provozování řemesel. V 10. věku český kníže se jeví nejenom pánem mnohých statků, nýbrž i velikého počtu otroků, o čemž svědčí hojná darování bojovníkům a ústavům církevním. I o sv. Václavu vypravují legendy, že rozdával kněžím vedle zlata a stříbra také otroky. Pramenem otroctví ještě ve století 11. a 12. bylo zajímání ve válce. Dle Kosmy v polovici 11. století kníže Břetislav I. přivedl z válečného tažení do Polska množství zajatců v okovech a s rozprodal je do otroctví. Kromě toho otroci přicházeli k nám obchodem, jenž tu kvetl ještě na počátku 12. století. Jiným pramenem otroctví bylo dále odsouzení provinilce a jeho rodiny. Někdy však i svobodní lidé dávali se dobrovolně v otroctví, nevolnictví, aby dosáhli hmotných výhod, zejména na statcích klášterních, neboť, „pod opatskou berlou byla služba dobrá“.
Ve starší době, kdy velkostatkářské hospodářství nebylo ještě náležitě vyvinuto, byla veliká část otroků nasazena při hradech knížecích v podhradí a při klášterech v podklášteří nebo předklášteří, kde zabývala se rozmanitou prací řemeslnou nebo konala práce domácí.
Asi od polovice 12. století ubývá zpráv o darování otroků a koncem toho století zanikají docela. Jest otázka, co se stalo z někdejších otroků, kteří přece nevymřeli? Podobá se pravdě, že z někdejších otrockých řemeslníků vytvořila se nižší vrstva městského obyvatelstva a z nevolných zemědělců stali se podsedkové a podruzi při dvorech a vsích.
Vznik poddaného lidu selského
Dlužno pak míti za to, že převážná většina pozdějšího poddaného lidu selského vznikla z někdejších svobodných, na nikom kromě knížete nezávislých hospodářů a jejich potomstva. Takových svobodných hospodářů bylo u nás v první době jednotného státu českého, jehož vytvoření bylo dovršeno vyvražděním Slavníkovců koncem 10. století, jistě množství nemalé. A ještě ve století 11. – 12. bylo u nás mnoho takových samostatných sedláků. K r. 1159 vypravuje kronikář, že s králem Vladislavem proti Milánu táhla nejen šlechtická mládež, nýbrž i „ mnozí z lidu, zanechávajíc prací polních,“ chápali se zbraní. O knížeti Soběslavu II. (1173 – 1180) je známo, že byl od šlechty posměšně nazýván knížetem sedláků a že na taženích míval s sebou nejen šlechtu, nýbrž i sedláky pěší i na koních.
Samostatní sedláci
Z toho je zřejmo, že ještě tenkráte značná část selského lidu měla postavení samostatné. Jejich svoboda se jevila tím, že původně nebyli závislí na nikom jiném, než na knížeti jakožto pánu země. Knížeti ovšem byli zavázání k rozličným poplatkům a robotám. Byli podrobeni všeobecné každoroční dani (daň míru) a jiným platům a povinnostem. Byli povinni konati roboty zemské, t. j. stavěti a opravovati hrady zemské čili zeměpanské, upravovati cesty, mosty a rybníky. Byli též povinni dodávati potraviny vojsku do boje táhnoucímu, starali se o výživu družiny knížecí, když táhla jejich krajem a podle potřeby účastniti se také výprav vojenských apod. Tyto veřejné platy a roboty byly asi samy o sobě dosti veliké, ale je možno, že záhy úředníci knížecí, jmenovitě hradští, činili je ještě těžšími. Aspoň od polovice 12. věku čteme v kronikách a listinách zmínky o útisku selského lidu. O knížeti Soběslavovi II. k r. 1174 vypravuje letopisec, že byl ochráncem obecného lidu, sedláků a že neváhal znepřáteliti si pro ně šlechtu, to vzbuzuje představu, že lid selský byl tehdy utiskován od šlechty, hlavně asi od úředníků knížecích, kteří naň uvalovali větší břemena, než slušelo.
Že tato břemena a povinnosti doléhali na lid těžce, proto asi někteří samostatní hospodáři vzdávali se dobrovolně své samostatnosti, dávajíce se i se svým statkem v ochranu ústavů duchovních, hlavně klášterů, a snad i pánů světských, ale tím i v závislost na nich. Poněvadž při tom zůstávali seděti na svém statku, říkalo se jim dědicové, čímž se naznačovalo, že statek, na němž pod ochranou klášterů a jiných vrchností seděli, byl jejich dědictvím, že původně patřil jim a jejich předkům.
Jiná část selského a původně svobodného lidu dostala se v závislost a později v poddanství tím, že se jsouc lidé svobodní usazovali jako nájemníci na půdě cizí, za jejíž užívání byli jejímu vlastníku zavázání k zvláštním platům a službám, při tom zůstávali osobně svobodnými a nazývali se hosté. V 11. a 12. století byli tito hosté usedlí zpravidla na půdě knížecí. Právní postavení těchto hostů neboli nájemníků nebylo všude stejné. Základem jeho byla smlouva mezi vlastníkem půdy a nájemcem, smlouvy takové neb aspoň některé z nich nazývaly se lhoty. O veliké rozšířenosti těchto lhot v Čechách a na Moravě svědčí to, že v zemích těch asi 500 osad nese jméno Lhota nebo odtud odvozené. Arci mnohé z nich pocházejí teprve z doby „německého“ práva. Takovou smlouvou, která asi zřídka byla písemná, postupoval vlastník svou půdu nájemníku, aby ji vzdělával a vzdělanou držel do určité lhůty bezplatně, po uplynutí lhůty té však aby platil smluvený roční plat – úrok. Někdy však ustupuje tento dočasný nájem nájmu dědičnému, podařilo-li se dočasným nájemcům ujednati právo dědické k pozemku najatému. Tento nový způsob nájmu pozemkového, který byl k nám od konce 12. století přinášen německými přistěhovalci jako právo německé a který poskytoval nájemci také dědické právo k najatému pozemku, byl od domácího obyvatelstva selského ochotně přijímán, zatlačuje tak méně výhodné „právo české“, které dosud platilo pro domácí „dědice“ a „hosty“.
Chalupníci
Horší bylo původně postavení té části lidu selského, která vzešla z někdejších otroků a byla odevzdána na svých pánech i osobně závislá. Byli to většinou chalupníci s nepatrným kouskem polí, později podsedkové, kteří nejen byli vázání k nejtěžším povinnostem, k robotám, nýbrž byli také připoutání k zemi, nesmějíce se stěhovat, ale naopak mohli být od svých pánů kdykoliv vypuzeni.
Závislost sel. lidu v 12. stol.
Celkem se zdá nepochybno, že převážná většina selského lidu našla koncem 12. století, kdy k nám počalo pronikati, „právo německé,“ a nepochybně již dříve, byla v postavení závislém, sedic na půdě, o níž nemohla volně rozhodovati a k níž neměla práva vlastnického ani dědického, leč jenom více méně omezené právo užívací a z níž byla jejímu pánu povinna rozličnými platy a někdy i robotami. U většiny byla to původně toliko závislost majetková, nikoli také osobní, jako pozdější poddanství. Kdežto nad otroky a nesvobodným služebnictvem vládl jejich pán zcela neomezeně, neměl původně nad osobami svobodných lidí, na jeho půdě usedlých – nad dědici a hosty – jakékoliv moci.
Teprve od polovice 12. století podařilo se některým ústavům duchovním, klášterům, dosáhnouti od panovníka pro lidi, osedlé na jejich statcích, osvobozením od některých veřejných povinností a služeb, ale tak, že těmito povinnostmi a službami byli povinni těmto ústavům (klášterů), na jejichž pozemcích seděli. Tak nabývaly tyto ústavy nad lidmi, kteří původně byli na nich jen hospodářsky závislí, těch práv, která dříve nad nimi vykonával kníže a jeho úředníci, totiž práv veřejných, k jejich závislosti hospodářské přistupovala teď také závislost osobní. Dovršení a zevšeobecnění tohoto vývoje jest teprve dílem 13. a 14. století, teprve v tuto dobu, současně se zaváděním německého práva nás, k věcné závislosti selského lidu na pánech půdy, na níž seděl, připravila se také závislost osobní, poddanství, jež se stále stupňovalo
Zřízení vsí
Poznavše společenské a právní poměry selského lidu našeho v době před uvedením „německého práva“ k nám, chtěli bychom zajisté věděti, jaké asi bylo zřízení vsí, v nichž lid ten byl usazen. Bohužel nelze o věci této pověděti nic bezpečného. Protože ke vsím patřívaly lesy a pastviště, jichž obyvatelé společně užívali, a protože mívali jisté společné povinnosti plynoucí ze společného ručení celé vsi za činy spáchané v jejím obvodě, bylo k tomu třeba nějakých orgánů správních q výkonných. V listinách nacházíme pouze nemnohé zmínky o vesnických kmetech, kteří bývali jakýmsi druhem vesnických starostů. Soudívá se, že tito vesničtí kmeti s obecními hromadami spravovali obec, vyřizovali domácí spory a vykonávali nižší úkoly správní, je také možné, že kmety sluli vesničtí hospodáři vůbec. Naše vědomosti o zřízení staročeské vsi jsou nad míru chudé   – Plněji se vesnické zřízení vyvinulo teprve po zavedení „německého práva“
 
 
Poměry selského lidu od zavedení práva německého
(opis – neupravováno)
 
Propůjčování půdy jednotlivcům
Vývojem předešle naznačeným se stalo, že se do konce 12. století náš lid octl valnou většinou v postavení dočasných nájemníků půdy, kterou vzdělával. Takový nájemce držel půdu a užíval nejčastěji do konce života, někdy bylo její užívávání vyhrazeno i jeho potomků, jindy opět mohl býti zbaven půdy podle vůle pánovy.
Nastává otázka, kterak se vytvořil tento nový způsob propůjčování půdy, její dědičné pronajímání. Někde, jak se zdá, tento nový způsob dědičného pronajímání půdy vytvořil se snad přímo mezi lidem selským, na venkově, tím, že sedlák původně svobodný dávaje se i se svým statkem v ochranu a závislost např. kláštera nebo světského pána, vyhrazoval si nejen doživotní užívání tohoto statku, nýbrž i dědičné právo k němu, ale vlastní kolébkou dědičného nájmu byla půda městská. Jako na venkově, tak i ve městech propůjčovaly se kusy pozemků, domy, vinice a podob. k užívání. Je pak možno pozorovat, že se vedle dočasného propůjčování ujímá propůjčování dědičné, zvláště u domů, u nichž dočasný držitel by nedbal o nezbytné jich vydržování, a u vinic, jejichž výnosnost stoupá teprve dlouholetým pečlivým vzděláváním.
Dědičný nájem hromadný
Při tom však vedle dědičného propůjčování půdy jednotlivým nájemcům vyskytuje se i dědičný pronájem hromadný, jehož se užívalo při zakládání nových osad. Záležel v tom , že půda pro novou osadu byla rozdělena na úděly pokud možno stejné, jež se pak příchodem osadníků jim propůjčovaly v dědičné držení za stejných podmínek. Tyto podmínky bývaly stanoveny slavnostním privilegiem, platným pro celou osadu a určujícím právem, povinnosti i právní postavení osadníků vzhledem k pánovi půdy – Úděly půdy, přesně a pravidelně vyměřené a jednotlivým osadníkům vykázané, sluly u nás „lány“, což souvisí se slovem „léno“ (něm. Lehen) a ukazuje tak, že mezi osadníky a pánem půdy panuje jakýsi poměr lenní, neboli manský. Tento způsob pronajímání půdy vznikl v Holandsku a dostal se k nám z Německa, proto byl u nás označován názvem „práva německého“. Samo pronajímání půdy způsobem právě vyloženým – pronajímání lánů – bývá nazýváno soustavou lánovou. Je jisto, že teprve německá kolonisace má vůbec nemalý význam pro vývoj selského stavu u nás a je proto třeba pověděti o ní několik slov.
Kolonisace
Kolonisace, t. j. osídlení zemí českých přistěhovalci německými rozlila se u nás ve 13. století plnou silou. Němečtí osadníci usazovali se hlavně v pohraničních našich krajinách lesem porostlých, mýtili lesy a proměňovali je v ornou půdu. K tomu působily hlavně kláštery a ústavy duchovní, které měly mnoho půdy nevzdělané a nedostatek pracovních sil, později králové čeští a markrabí moravští a konečně i bohatá šlechta naše. Na Moravě byla německá kolonisace nejvíce podporována olomouckými biskupy, zvláště současníkem krále Přemysla II. – biskupem Brunem. Osazování německých kolonistů dálo se vždy i na újmu obyvatelstva domácího, Rýmovaná kronika Dalimilova ( z počátku 14. věku) vypravuje o králi Václavu I., že kázal ze Stadic rozehnati svůj rod a tu ves Němcům dáti, že král „nedbal na pány a rozdělil Němcům dědiny (selské statky v lány)
Právo zákupní
Noví osadníci dostali od pánů půdu, na které se usazovali, zápisem (hamfeštem), jímž se stanovila jejich práva a povinnosti. Jejich soubor se nazýval u nás právem německým na rozdíl od práva českého, jímž se řídilo obyvatelstvo domácí. Toto právo německých kolonistů sluje někdy právem dědičným, někdy též právem zákupným nebo podacím, protože osadníci za propůjčení půdy platili jistou sumu peněz, které se česky říkalo „podací“.
Němečtí kolonisté bývali zpravidla osvobozování od veřejných platů a povinností, jež tížili dosud obyvatelstvo domácí. Ale hlavní předností německého práva bylo, že se jím zajišťovalo kolonistům dědičné držení a užívání pozemků. Právo to přinášelo i veliký užitek pánům půdy, neboť osadníci platívali hned napřed značenou sumu zákupnou a zajišťovalo vrchnostem stálý roční důchod z pozemků dříve nevýnosných
Není proto divu, že se toto německé právo u nás rychle, a možno říci, že již před válkami husitskými valná většina závislého našeho selského lidu držela půdu v nájmu dědičném dle práva německého. Toto právo stalo se tak nad míru důležitým činitelem ve vývoji našeho selského lidu a proto je nutno, abychom se s ním blíže seznámili.
Zakládání osad
Zakládání osad na právu německém dělo se obyčejně tak, že pán půdy učinil smlouvou s podnikatelem, jemuž se říkala lokátor, ten pak se postaral o potřebné kolonisty a vše s nimi vyjednal. Takovými podnikateli bývali často měšťané nebo i členové drobné šlechty, kteří si tak opatřovali zisk.
Z povinností podnikatelových hlavní byla opatřiti osadníky, vyměřiti půdu a rozděliti ji na lány. Obyčejně také podnikatel přijímal povinnost vymáhati od osadníků stanovené platy a pánovi odvésti hned napřed jistou sumu peněz, vyměřenou dle počtu lánů, které se říkalo „laudemium“, česky „podací“ nebo „návod“, německy „anleit“. Naproti tomu nabýval lokátor také značných práv a výhod. Na Moravě se stal obyčejně dědičným rychtářem, fojtem, nově založené osady, k tomu dostával 1 – 5 svobodných lánů, dovolováno mu zříditi si krčmu, mlýn, lázně, kovářství, pekařství, řeznictví nebo jinou živnost, mimo to připsána mu jakožto jistá soudní pravomoce nad osadník a část důchodů ze soudních pokut.
Povinnosti osadníků
Hlavní povinností osadníků bylo platiti z údělu půdy – z lánu, jenž míval obyčejně 60 korců=90 měřic, pevně stanovený roční plat, zvaný úrok. Výše tohoto úroku bývala nestejná. Ve 13. století platívalo se z lánu čtvrt, půl a celá hřivna stříbra = 20, 40, 80 Kč, ve 14. věku, kdy úrok býval stanoven na kopy grošů pražských, platilo se z lánu obyčejně po kopě = 50 Kč. Od konce 13. století bylo pravidlem platiti úrok ve dvou lhůtách, polovinu o sv. Jiří, druhou o sv. Havle, kromě peněžitého úroku odváděli osadníci rozličné dávky naturální – polní plodiny, drůbež, vejce apod.Od placení těchto dávek bývali osadníci na několik prvních let po založení osady osvobozováni.
K robotám osadníci na právu německém původně nebyli pánu svému povinni, ale později se k nim přece zavazovali. Roboty byly tehdy velmi nepatrné: 3 – 4 dni z lánu do roka, nepočítaje v to povinné „výpomoci v nouzi“.
Výsady osadníků
Význačnou stránkou německého práva bylo, že osadníci bývali osvobozeni od všelikých platů a robot veřejných nebo zemských, které těžce doléhaly na domácí lid selský. Ale později přijímají také u nás osadníci postupně rozličné platy a povinnosti veřejné. Starobylá řádná každoroční „daň míru“ docela zanikla. Za to vždy častěji bývala od druhé polovice 13. století vymáhána daň neboli berně mimořádná, která bývala vybírána někdy ode všeho obyvatelstva – berně všeobecná, jindy pouze od měst a klášterů – berně zvláštní. Berně platila se především z pozemků, mimo to z dílen řemeslnických, mlýnů a hospodářství. Šlechta, kláštery a ústavy duchovní domohly se časem výsady, že měly ve vlastní režii, platilo se tedy z pozemků, mlýnů a dílen pronajatých – dle pozdějšího názvosloví bychom řekli, že se berně platila pouze z rustikálu a nikoliv z dominikálu. Platiti berni bylo tedy těžkou povinností selských nájemců, kteří mimo to byli povinni odváděti svému faráři a biskupovi jisté platy a dávky jakožto desátek.
Německé právo činilo sedláka dědičným nájemcem půdy, ale vlastníkem půdy zůstával pán. Sedlák byl pouze dědičným uživatelem najaté půdy a za jistých podmínek bylo mu někdy volno své právo ke statku prodati, při čemž ovšem vlastnické právo pánovo nesmělo býti porušeno. Toto zvláštní postavení tehdejších sedláků dobře se obráží ve slovech Tomáše ze Štítného, který praví, že „dědina (selský statek) jest pánova, ale člověk boží“. Jako tu setkáváme se u šlechetného vládyky i jinde s názorem, že půda, kterou sedlák vzdělává, jest majetkem pánovým, že však pán jest povinen nechati sedlákovi svobodné užívání půdy, z níž platí úrok, a poskytovati mu ochrany právní.
Omezování volnosti sedlákovy
Volnost sedlákova prodati neb přepustiti statek byla rozličně omezována: statek směl býti prodán pouze s dovolením pánovým. Již ve 14. století nemohl tedy sedlák odejíti ze svého statku bez svolení pánova. Ani dědičnost najatého statku nebyla neomezená. Nebylo-li oprávněných dědiců, uvolněný statek spadl na pána jeho jako odúmrť. Ale již koncem 14. a počátkem 15. století některé vrchnosti u nás zříkali se práva odúmrtí dobrovolně.
Pravomoc vrchností
Uvedli jme, že již v druhé polovině 12. století některé duchovní ústavy u nás domohly se toho, že lidé osedlí na jejich statcích byli panovníkem osvobozeni od některých platů a povinností veřejných, ale tak, že někdy ústavům těm přiznáno právo konání oněch povinností a platy ony vymáhali pro sebe. To pokračovalo i ve století 13., ale soudní pravomoc nad těmito lidmi až do polovice 13. století vykonával král a jeho úřady. Teprve od polovice 13. věku přiznává duchovním ústavům soudní pravomoc nad jejich lidmi, nejprve pravomoc nižší s výjimkou věcí hrdelních, později ve 14. století i pravomoc vyšší, hrdelní, t. zv. poprava. Po příkladu ústavů duchovních domáhali se také světští pánové soudní pravomoci nad lidmi sedícími na jejich půdě a ve stol. 14. ji také vykonávali, a to jak nižší, tak i vyšší, hrdelní.
Tím způsobem někdejší hospodářská a pouze soukromá závislost selského lidu našeho na pánech půdy proměnila se v závislost osobní a veřejnou. Pán byl nyní vskutku jejich vrchností a oni jeho poddanými. Již v době předhusitské dospěl tento vývoj tak daleko, že r. 1402 vynesli páni na soudě zemském nález, že „úročný člověk poddaný nemůže pohnati pána svého na soud zemský“. Tato zásada nebyla sice obecné platnosti teprve po válkách husitských, ale nález z r. 1402 jest velmi příznačný pro poměr předhusitských pánů k jejich poddaným. Máme také zprávy, že již koncem 14. věku poddaní sedláci při nastupování nové vrchnosti skládali jí slib věrnosti s poslušnosti.
Soudní pravomoc nad poddanými
Vyložíme ještě, jak byla vykonávána soudní pravomoc nad lidem poddaným. Pokud šlo o věci těžší, hrdelní, bývaly rozhodovány na valných soudech, konaných obyčejně třikráte nebo jen jednou do roka v přítomnosti všech osadníků a za předsednictví vrchnosti, nebo jejího zástupce. Na některých panstvích bylo však vykonávání hrdlení pravomoci nad vesnickými poddanými od vrchnosti svěřeno některému blízkému městu.
Nižší pravomoc soudní přenechávaly vrchnosti místním rychtářům, úřad rychtářský býval zpravidla svěřován zakladateli osady, t. j. podnikateli neboli lokátorovi dědičně. Kde nebylo rychtářů dědičných, býval rychtář dosazován vrchností, jen zcela výjimečně volila si rychtáře osada sama. V každém případě se rychtář v našich zemích jeví zřízencem vrchnosti, spory osadníků rozhodoval však společně s vesnickými kmety neboli konšely. Zdá se, že i konšelé – obyčejně bývali čtyři – byli původně ustanovování vrchností. Před soud rychtáře a konšelů náležely pouze věci lehčí. Všechna těžší provinění proti životu, cti a majetku byla pravidelně vyňata ¨z jejich pravomoci.
 
 
Zhoršení poměrů poddanských po „Bílé hoře“
(opis – neupravováno)
 
Vzrůst osobní nesvobody poddaných
Ranou bělohorskou ztratil lid svobodu náboženskou a také jinak ještě zhoršil se stav poddaných sedláků: jejich osobní nesvoboda vzrostla v míře nebývalé. Příčinou tohoto neblahého zjevu nebyl ovšem sám převrat bělohorský, leč i jiné okolnosti, jež zaviněny byly událostmi a poměry po něm nastalými, především dlouhou vojnou 30tiletou.
 Již za této války na místo starých domácích vrchností nastoupily valnou většinou vrchnosti cizí, lišící se od poddaných řečí i náboženstvím, bez citu pro poddaný lid a jeho potřeby – vrchnosti, které se byly povznesly hlavně službou vojenskou a proniknuty byly vesměs bezohlednou touhou po moci a bohatství. Ve vrchnostenských řádech doby pobělohorské ozývají se proti poddaným tóny velmi ostré, pokuty poddaným hrozící jsou neuvěřitelně kruté, zvláště krutě – někdy i na hrdle – měli poddaní býti trestáni dopustili-li se pychu v panských lesích a vodách. V artikulích soudních doby té čteme např.:“V lese sekal-li by kdo bez povolení nebo včely v panských lesích by vyloupal, ten na hrdle i statku trestán býti má:.
Veliká nouze o poddanské pracovníky, nastala v době pobělohorské, vedla k zostřování předpisů proti volnému stěhování poddaných, a to jak hospodářů, tak i čeledi, předpisy ty hrozily poddaným, kteří proti reformačnímu násilí snažili se unikati útěkem do ciziny, budou-li dopadeni. Odnětím majetku a trestem smrti. Vzrůst osobní nesvobody jevil se také tím, že si vrchnosti větší právo na děti poddaných a užívaly děti dospělejších ke konání rozmanitých služeb ve dvorech i v zámcích. Bez zvláštního vrchnostenského svolení nesměly děti jíti na řemeslo nebo na studie. Po 30tileté válce stalo se pravidlem, že ke každému sňatku poddaných bylo potřebí povolení vrchnosti. Právo nositi zbraň a užívati jí bylo poddaným zakázáno již v době předbělohorské a zákaz ten obnoven r. 1627:“Lidem poddaným po vesnicích i čeledi jich pod pokutou 10 gr. č. zakazuje se s ručnicemi jezditi, choditi a jich užívati“ právo vařiti pivo pozbyli poddaní již v době předbělohorské a později utužena povinnost poddaných bráti a šenkovati pouze panské pivo, víno a pálené. A ještě jiné omezování poddaných nastalo po Bílé hoře, následkem čehož byli sedláci hospodářsky nemilosrdně vykořisťováni.
Vzrůst platů a dávek
Pokud jde o platy a dávky poddanské, dlužno řídi, že nebyly zvyšovány tak jako roboty. Vedle platů peněžitých byli poddaní povinni i k rozličným dávkám naturálním, jež byly rozmanité, hojné a také velmi obtížné, dávky ty byly : husy, slepice, vejce, oves na krmení, husí prach, nedrané peří, plodiny lesní a sušené houby, někde též kapouni, kuřata, pšenice, žito, hrách, cibule atd.
Zvětšení robot
Nejcitelněji zhoršil se stav poddaných zvětšením robot. Na konci doby předbělohorské roboty u nás nebývaly veliké. Robotovaloť se z lánu 4 – 12 dní do roka. Po vojně 30tileté poměry poddanské ve příčině robot zhoršily se značně. Všechny závazky poddaných byly již samy sebou těžké a nedivíme se, když vrchnosti vymáhaly na poddaných plnění závazků a povinností a tyranstvím, že v poddaných sedlácích bouřila se krev, nabádajíc je k sebeobraně.
Poddaní utiskováni jsou kromě na panstvích soukromých, biskupských i královských, na statcích panstva, které o sobě hlásalo, že jest věrně katolické… Všude vedlo se předkům našim strašně. Jen málo bylo panských úředníků, kteří v porobeném českém sedlákovi viděli člověka, tvora božího, jenž také má nároky na trochu lidskosti. Jedním z takových úředníků byl Jan Erazim Wegener, zámecký hejtman hraběte Losyho, jenž pravil, když český sedlák všechnu robotu, kterou mu vrchnost ukládá, všechny kontribuce a těžké útisky, jež snášeti musí, jakož i všechny škody, jež mu žoldáctvo způsobuje, trpělivě snesl, že právem může býti vřaděn v počet svatých mučedníků…A žalovali-li ztrýzněný a vysátý sedlák u úřadů – opovážlivost svou pykal karabáčem, posazením na dřevěného osla, vržením klády, do želez…..
Paměti milčického rychtáře Vaváka
Milčický rychtář Frant. Jan Vavák, samouk a selský spisovatel, vypravuje ve svých „Pamětech“ o robotě takto: „Byla to ukrutnost tatarská, turecká, byla to týdenní práce na vrchnostenském statku, ukrácení zdraví, oloupení selského pozemku, ztráta rodů, zkrácení celého národa, ztupělost lidí, cesta k podvodům a lsti, nedokonalost víry, záhuba dobytka, veřejná morová rána. Byla již škoda na dětech neboť již každý v letech mladých musil na robotu. Za vykonanou práci jednoho dne dostal každý robotník plíšek. V sobotu celá ves mužská dostavila se na zámecký dvůr a kdo neměl dostatečný počet plíšků, byl ihned bit. Rozstonal-li se někdo bylo mu robotu nahrazovati buď prací nebo penězi. Když jen čtvrt dne nepracoval a tři čtvrti ano, bylo mu počítáno, jako by nepracoval celý den. O žních bývalo sedlákovi nejhůř. Tři dni v týdnu musel jeti na mandele a 2 silné žence musel vypraviti na čtyři neděle z domu ven. Nemohl-li dostati silného žence, dosadil chlapce, který hlídal rance nebo nosil vodu, ale za to musel drábovi dáti 3 zlaté. Velmi zlá bývala robota na rybnících. Ráno, když svítalo, hnali sedláky k lovišti a bili toho, kdo se opozdil. Téměř celý den byli ve vodě. Panští úředníci a sluhové odnášeli si ryby tajně v botách, ale jestliže robotník sebemenší rybičku si schoval, dostal bití a musel rybičku odnésti tam, kde ji vzal. Drábové a panští sluhové posílali ženy své i do chalup pro vejce, hrách i obilí, a nedal-li kdo, mstil se dráb karabáčem. V lese sedlák nesměl práskati bičem, sice byl od myslivce zbit, Chtěl-li se myslivec pomstíti, šel za sedlákem na pole a vstrčil mu oka do kapsy. A pak spustil: „Ty oka nalikuješ!“ a hned ho vedl k lesníkovi“ tu byl bit, do strašlivé stolice ho zašroubovali, krk, nohy, ruce pouty připjali a řezali ho. Mnozí lidé byli z toho do smrti mrzáky. Když pán přijel na pole, bývalo nejhůře, Byl-li kdo vzadu, hned ho dráb ukrutnou ranou popohnal a viděl-li to pán, dal bíti znova nebo bil sám. Když pán sedláka bil a ztratil přitom zlaté koflíčky od košile, musel je sedlák zaplatiti. Vše, co měl sedlák pěkného, pán si obyčejně přivlastnil. I selská domácí zvířata zakoušela trýzeň roboty a nevolnictví. Domovní psi měli na krku uvázané těžké klacky, aby nemohli v lese honiti panskou zvěř. Viděl-li myslivec, že něčí pes by měl dobrou kůži na boty bezevšeho si jej zastřelil.
 
Vesnice po válce třicetileté
(opis – neupravováno)
 
Zpustošení země a obcí válkou 30tiletou
Nynější doba naše spočívá na březích století 17. a 18., které však dosud jsou u nás málo probádány a známy. V nich děly se veliké a osudné poměry od vojny třicetileté počínaje a hluboko dotýkaly se všeho života našeho lidu.
Velikou spoustu zanechala po sobě ona dlouhá válka ve všech zemích, kudy vojska táhla a kruté děly se bitvy. Stopy její podnes viděti téměř všude: zanikloť mnoho obcí a kde jindy bývaly osady a role, spatřuje se ještě nyní les a lad. Tu zanikl bývalý život, jinde se opět vzmáhal v dobách pokojnějších, dědiny se časem zalidňovaly, vzdělávaly a tak opět vzrostly. I všeliké jiné poměry lidu, jež ona válka svými následky zhoršila, ponenáhlu se opět zlepšily. Poznáváme to nejlépe ze starých pamětí nebo z nejspolehlivějších pramenů tehdejších, z úředních popisů, jež se konaly hlavně v letech 1669 až 1679, kdy „visitační komise“ všechna panství prohlédla, popsala a někde k tomu i nějaké poznámky přičinila.
Visitační komise
Členové komise byli: Celestin, probošt rajhradský a Augustin z Landskronu z Olomouce, páni Markvart Jiří z Věžník, Jan Bedřich z Minkovic, Mikuláš Hynek svob. Pán z Ostešova, Václav Zikmund z Žalkovic, Jan Arnošt Allmann, Jan Pech aj. Tyll.
Obecný sněm země moravské, uznávaje takový popis Moravy za dílo velice důležité, zvolil ze sebe výbor:“revisní komise“, jenž by popis ten přehledla a opravil. Zvoleni byli k tomu: 2 členové ze stavu duchovního, 2 z panského, 2 z rytířského a 2 z měšťanstva.
V kraji znojemském pracovala komise v letech 1671 až 1674. Úřední tyto popisy obsahují zprávy o každé obci: 1) kolik tam bylo v době popisu osedlých, 2) nově osedlých, které za války a po válce byly ještě pusté, ale v době popisu opět znova osedle, 3) nově pustých, když hospodář po válce se statku utekl, vyhořel nebo umřel, 4) starých pustých, t. j. stále od války opuštěných, 5) jak se osadníci jmenovali, kolik rolí a jaké měli.
Zprávy tyto jsou sice jenom pouhé číslice a jména, ale přes to hovoří smutně a dojemně, byť i stručně, ukazujíce potomkům, co naše vesnice tehdy utrpěly a jaké byly poměry v nich. Jsou to tedy věci velmi důležité.
Kraje nejvíce zpustošené
Za války nejvíce utrpěl kraj brněnský a znojemský. Tehdy zpustošeny četné budovy veřejné, školy, kostely i lázně, a tím smutnější byl pohled na pokleslé dědiny. Ale některé vrchnosti neměly slitování nad velikou zkázou země, utiskovaly poddané, takže poddaní i velké statky opouštěli a ze země utíkali. Tak vznikly statky, či domy „nově pusté“. Jak z uvedeného je patrno, byl pohled na naše vesnice po třicetileté válce velmi žalostný…..
 
~
Poddanství selské a stav náboženský za císaře Karla VI.
(opis – neupravováno)
 
Vylíčil jsem již, kterak po ukončení třicetileté vojny poddanství selského lidu u nás bylo více a více utužováno, kterak vrchnosti vymáhaly na svých větší a těžší povinností, kterak zejména roboty vzrůstaly, takže poddanství naších sedláků a chalupníků změnilo se v úplné nevolnictví a porobu. Není proto divu, že tento nesnesitelný stav vyvolával u sedláků mocné hnutí, jež na mnohých místech projevilo se i krvavými bouřemi. Tato hnutí a selské bouření nutilo vládu ve Vídni, aby poměrům poddanským věnovala pozornost.
Robotní patent
A tak dne 28. června 1680 vydal císař Leopold I, první robotní patent, který znamená počátek snahy státní vybaviti poddané z naprosté libovůle vrchností a zákonitými předpisy uspořádati vzájemný poměr obou stran. Stalo se to ovšem jenom té příčiny, že se poznalo, že utlačování a trýznění selského lidu může těžce poškoditi samý stát. Jádro tohoto patentu spočívá v tom, že jím byl dosti určitě vymezen obor práv i povinností poddaných a vrchností. Vrchnostem se tento patent ovšem nelíbil a poroto přemýšlely, kterak by jeho ustanovení dalo se obejíti. A dařilo se jim po přání, takže po vydání tohoto patentu se stav poddaných pranic nezlepšil.
Nespokojenost selského lidu
Tak znenáhla vzrůstala nespokojenost selského lidu již za Leopolda I. i za Josefa I., až konečně za císaře Karla VI., posledního mužského Habsburkovce, přešla ve zjevnou vzporu, Když selských bouří stále přibývalo, vydal císař r. 1717 druhý robotní patent, jehož nejdůležitějším ustanovením bylo, že poddaným dovoleno podávati žaloby své na vrchnosti nejen u úřadů krajských, nýbrž odtud, že se mohli odvolati k místodržícím, ba prostřednictvím české dvorské kanceláře až k císaři. V praksi tento patent poddaným valně neprospěl. Otázka poddanská i teď luštěna byl pouze polovičatě, ač vláda Karlova odhodlala se později k několika krůčkům ve prospěch poddaných. V Praze zřízen byl před, který vyšetřoval různice a neshody mezi vrchnostmi a poddanými, a ustanoveni zemští advokáti, jejichž úkolem bylo raditi zdarma poddaným v procesech s vrchnostmi.
Pronásledování nekatolíků
Z těchto zřízení selští poddaní porobou otupělí a vzdělání postrádající, nedovedli patřičně těžiti. Stav jich z příčin náboženských, pokud se nechtěli přiznati k víře katolické, i pro nesnesitelné poměry poddanské byl stále nevýslovně bídný a proto tisíce čes. lidu venkovského v prvé polovici 18. století prchali ze svých gruntů do ciziny. Pronásledování nekatolíků dosáhlo vrcholu císařským listem, vydaným pro Moravu 1726- Poddaní na venkově i ve městech měli do určité lhůty pod přísnými tresty státi se katolíky. Kacířští učitelé, kazatelé a prodavači kacířských knih měli býti trestáni na hrdle. Rodičům pochybné pravověrnosti měly i děti býti odňaty a dány ke katolickým hospodářům do služeb.
Třetí robotní patent
Když bouří selských a stíhání poddaných z panství neubývalo, vydal císař Karel VI. r. 1788 nový, třetí robotní patent, jenž nově upravoval poměr vrchností a poddaných. Rozhodný krok ku zlepšení postavení poddaných bylo ustanovení dohledacího orgánu, jehož úkolem bylo bdíti nad plněním předpisů tohoto patentu. Byli to krajští hejtmané, ustanoveni dozírati na zachovávání tohoto patentu, který sice hleděl vrchnostem vyjíti vstříc, ale který zároveň dýchal opravdovější blahovůli k poddaným. Než vrchnosti jednaly stále dle svého, následkem čehož lid nedal se uklidniti.
První selské bouře
Ještě roku 1738 došlo na několika stranách k selským vzpourám, které jako dříve vojenskou mocí byly potlačeny. Lidé rozvážní, kteří viděli až na kořen celé věci, uznávali, že třeba jest reforem oprav všestrannějších a pronikavějších. A o ty se pokusila doba následující, kdy v čele rakouských zemí stála císařovna Marie Terezie a její syn Josef II.
 
Opravné snahy Marie Terezie a Josefa II.
(opis – neupravováno)
 
Poměry náboženské
Za císařovny Marie Terezie neustávalo se v pronásledování nekatolíků. Náboženské komise, složené z nesnášelivých katolíků, odnímaly protestantům knihy a snažili se pohnouti je k přestoupení na víru katolickou nebo k vystěhování do Sedmihrad. I vystupováno vždy rozhodněji netoliko proti protestantům, nýbrž i proti rozličným sektám, jež na Moravě, zvláště na Vsacku, vznikly již v dobách Karla VI.
Patent o mimořádných robotách a dávkách
Poměry poddanské, které i za Marie Terezie byly stále smutné, a zvláště práce robotní budily u sedláků vždy větší nespokojenost. Roku 1771 vydala císařovna Marie Terezie patent, prozatím pro Slezsko, jímž pro budoucnost povolen vrchnostem požadovati na poddaných jen těch služeb, které jsou obsaženy v jednotlivých smlouvách, v urbáři zapsaných. Ještě téhož roku 1771 vydán podobný patent pro Moravu a Čechy, čímž vrchnostenské libovůli v ukládání mimořádných robot a dávek měla býti učiněna přítrž.
Odpor vrchnosti a selské bouř
Proti tomu křesťanským duchem proniknuté katolické vrchnosti české i moravské zvedaly houževnatý odpor a tento odpor rozjitřil mysl týraného lidu robotného do míry, nejvyšší, takže na počátku r. 1775 vypukly krvavé selské bouře v Čechách i na Moravě. U nás zvláště v kraji jihlavském a znojemském nespokojenost mezi sedláky se zmáhala a sedláci a stále rozhodněji vzpírali se konati ¨práce robotní. Vzpoura tato zasáhla tehdy i panství sádecké, k němuž již tehdy Štěměchy patřily. V lesonicích shlukl se lid selský a dopouštěl se výtržností a skutků násilných na statku i životě panských úředníků.
Robotní patent
Tu konečně k naléhání spoluvladaře Josefa II. vydán byl 1775 pro Čechy i Moravu robotní patent, jímž vyměřeny byly příští povinnosti poddanské. Jím byly odstraněny aspoň nejhorší zlořády. Poddaní měli do 21. prosince 1775 prohlásiti, zda chtí tímto novým zákonem se říditi, převážná většina rozhodla se konati roboty dle nového řádu.
Snahy Josefa II.
Císař Josef II. byl přesvědčen, že všechny staré řády a právní poměry lidu i státu jsou škodlivé, proto odňal šlechtě všechny výsady a podrobil jí témuž občanskému i trestnímu právu, jako ostatní třídy obyvatelstva.
Císař Josef především horlivě se snažil, aby byl zlepšen stav lidu poddaného, neboť byl přesvědčen, že mnohými břemeny, která od vrchnosti lidu jsou ukládána, trpí nejen poddaný, nýbrž i stát jako celek. Chtěl především odstraniti těžké závazky poddanství, neboli nevolnictví selského.
Zrušení nevolnictví
Roku 1781 ohlásil dvorské kanceláři, že chce zrušit nevolnictví v českých zemích a zavésti tam umírněné poddanství. Když pak stavové neosvědčily se v této věci povolnými, vydal 1. listopadu 1781 císařský patent o zrušení nevolnictví Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jimž každý poddaný byl oprávněn vstoupit v manželství pouze na předchozí ohlášení a na bezplatný lístek ohlašovací. Poddanému bylo volno odstěhovati se také z panství a usaditi se, nebo službu hledati kdekoli v zemi. Poddaní mohli se dle libosti učiti řemeslům a umění a bez propustného listu jíti za svou výživou jinam. Mimo předepsané dávky neměly vrchnosti poddaným nic mimořádného ukládati.
Zastupování poddaných stížností
Ve sporných věcech mezi vrchnostmi a poddanými bylo postaráno o důraznější a rychlejší zastupování poddaných stížností se strany krajských úřadů. Vrchnostem zakázáno bylo ukládati poddaným pokuty peněžité, těžší tresty směly se ukládati jenom s povolením krajských úřadů.
Toleranční patent
Snahu pro náboženské snášenlivosti dovršil císař vydáním tolerančního patentu /: ediktu :/ r. 1781. jímž povoleno svobodné vyznání víry luterské, kalvinské a řecké nesjednocené. Katolická víra podržela i potom právo veřejného státního náboženství. Nekatoličtí poddaní mohli si stavěti své kostely a školy, kostel však nesměl míti zvonů, věží ani veřejného vchodu z ulice. Též jim bylo povoleno voliti si vlastní kazatele a učitele, jež si obce samy měly vydržovati.
Úprava daně pozemkové
Značné ulehčení chystalo se lidu selskému novou úpravou daně pozemkové. Nová pozemková daň měla býti rozvržena tak, že všeliký rozdíl mezi půdou panskou a poddanskou měl přestati. Císař nařídil, aby byla vyšetřena výměna všech pozemků, jejich hrubý výnos a peněžitá hodnota plodin. Na Moravě bylo vyměřeno plodné půdy 3,483.347 jiter, z čehož byly 2/3 pozemků poddanských a 1/3 vrchnostenských. Hrubý výnos půdy odhadnut na 17,173.168 zl. Z toho vyměřena pozemková daň 2,068.020 zlatých.
Odpor vrchnosti potěšení sedláků
Páni stavové všech zemí dědičných zdvihli proti všem opravám Josefovým veliký odpor. Sedláci uvítali zákony císařovy, směřující k jejich úlevě, s velkým potěšením. V některých krajích českých i moravských podaný lid odepřel všelikou poslušnost vrchnostem a zdráhal se konati robotní práce.
Odstranění oprav Josefa II.
Po smrti Josefově bylo prvním činem stavů, že předložili králi a císaři Leopoldu II. stížný list, v němž se dožadovali obnovy starého zřízení zemského i církevního poddanství i roboty. Poněvadž nespokojenost stavů s poddanskými reformami Josefovými byla houževnatá a obecná, rozhodl se císař Leopold odstraniti berní i poddanskou soustavu josefínskou a rozvésti patent Marie Terezii z r. 1775 od 1. května 1790. Míra poddanských povinností k vrchnostem určovala se tedy zase robotním patentem z r. 1775 a roboty a dávky naturální zaujaly opět dřívější místo.
Bylo tudíž zjevno, že lid selský se tak snadno nezbaví nenáviděné roboty. I vláda cís. Leopolda II. i jeho nástupce Františka I. smířila se úplně se zásadou, že nejlépe jest ponechati dobré vůli vrchností, chtějí-li se dohodnouti s poddanými o zmírnění nebo odstranění roboty – výkupem. To tedy byl konečný výsledek dlouhého jednání o zrušení tělesné roboty poddaných a spolu na dlouhou dobu zakončení vládních snah o zlepšení poměrů poddanských.
 
 
Selské bouře na panství sádeckém
 
(opis – neupravováno)
 
Příčiny povstání
Snad nikde na světě nenakládaly vrchnosti se svými poddanými tak bezohledně a tyransky jako v českých zemích, kde cizácká šlechta neměla s domácím lidem žádného slitování. Není pak ovšem divu, když zlořády a útisky vrchností dosáhly vrcholu, že utýraným poddaným došla trpělivost a počali se bouřiti, nabyliť konečně přesvědčení, že jim na světě nikdo nepomůže než oni samo sobě. Tak v Čechách i na Moravě propukávala častá povstání.
V kraji zojemském zvláště povstání z roku 1775 nabylo povážlivých rozměrů. Na panství jaroměřickém, lesonickém a sádeckém shlukl se lid selský v zástup několika tisíc mužů, přepadl zámky a dvory a trestal své sveřepé karabáčníky a trýznitele. Ale jako všechny dosavadní selské bouře byla i tato vzpoura krvavě potlačena zakročením krajských hejtmanů a vojska.
Původ povstání
Teprve když císař Josef II. vydal r. 1781 patent o poddanství, jímž ¨zrušeno nevolnictví a r. 1789 nový patent, kterým co do zdanění sedláci i páni postaveni sobě naroveň, uštvaným poddaným poněkud ulevilo. Když pak nástupce Josefův tento patent zrušil, snažily se vrchnosti uvaliti na bedra poddaných co nejvíce daní, tu počal lid opět uvažovati o svých neblahých poměrech a chystali se k rozhodnému odporu proti tyranské vrchnosti. Příčinný popud k tomuto odporu byl dán císařskou vyhláškou o nové úpravě pozemkové daně r. 1817. Mezi utýraným lidem se totiž rozšířila zpráva, že zároveň s touto úpravou daňovou nařízena je také úleva v dávkách poddanských a zrušeny všechny robotí práce a desátky, že však vrchnosti tento císařský patent úmyslně zatajují. Mínění to rozšířilo se rychle po celé Moravě, nejdříve v kraji znojemském. Na některých místech lid žádal bouřlivě za uveřejnění tohoto domnělé utajovaného patentu. Když se tak ovšem státi nemohlo, odhodlali se naši uštvaní předkové ke zjevné vzpouře proti vrchnostem památného roku 1841.
Spiklenecké schůze
Na četných místech byly konány tajné spiklenecké schůze, na nichž odhodlaní sedláci vzájemnou přísahou se zavazovali, že nepovolí a že sousedům, kteří by robotovali všechno rozbijí a statky vypálí. Noční dobou od obce k obci kolovali oběžníky, t. zv. kurenty, kterými se sousedé vybízeli k odepření roboty. Panští drábové vyrovnávali vrchnostem vše, co robotníci zamýšlejí a jaké konají přípravy k všeobecnému odepření roboty, ale místa tajných spikleneckých schůzí nemohl nikdo nepovolaný vypátrati. A tak ve dnech 21., 22. a 23. března 1821 konaly se bez překážky tajné schůze selské v Rudlicích na panství plavečském na Znojemsku zavázali, že se robota počínaje dne 26. března všeobecně má odepříti a zastaviti.
Rozsah povstání
První zprávy o tomto selském hnutí způsobily ve městech poplach, ale veřejné mínění přiklonilo se záhy úplně k utiskovaným sedlákům. Ve Znojmě byl tou dobou krajský komisař Linhart, který měl každý pokus vzbouření sedláků potlačit mocí k ruce měl setninu pěšáků, tři setniny jízdních vojínů a prapor cizích granátníků.
Ve druhé polovici měsíce března docházely moravského guvernéra od krajského komisaře ze Znojma i od ustrašených vrchností zprávy, že robotní vzpoura stává se všeobecnou a že sedláci jsou odhodláni na všecko. Vrchnostenské úřady byly touto selskou odhodlaností velice zastrašeny, zvláště když vešlo ve známost, že setnina granátníků vyslaná do Jaroměřic a na Sádek byla všude přijata s posměchem. V některých obcích měly hlavní slovo ženy, tak např. ve Starči, kde rázné ženy robotníků prohlásily, že své muže, ozbrojené kosami a motykami, budou podporovat podávkami. Většina obcí smluveného dne 26. března nejela na robotu, jednotliví sedláci, kteří přece šli na robotu, byli od ostatních sousedů ztýrání a domů zahnáni.
Poněvadž bylo patrno, že zbouřeni sedláci míní to se zastavením roboty doopravdy napomínali kněží lid s kazatelny, aby byl pamětliv svých povinností k Bohu, císaři a vrchnosti a hrozili jim časnými i věčnými tresty, nevrátí-li se k poslušnosti. Leč ani kazatelna neutišila znepokojených myslí a ještě je rozplameňovala. Byli však také kněží, kteří byli stejného smýšlení jako poddaní a dle toho také k sedlákům mluvili, zvláště farář jaroměřický živě hájil poddaného lidu a teprve po důrazném napomenutí s vyšších míst přinucen byl mlčeti.
Potlačení vzpoury
Protože robotní vzpoury neubývalo a naopak den ze dne přibývalo, nařídily státní úřady, aby náčelníci zbouření byli zatčení a ostatní sousedé násilím k robotě přidrženi. Lid selský pokládal však zatčené náčelníky za mučedníky, kteří se obětovali za blaho ostatních a odepíral konání roboty houževnatě dál. A tak přes veškeré hrozby i mírné domlouvání prohlásili dne 6. dubna robotníci z 29 panství znojemského kraje, že rozhodně robotovat   nebudou. Přes tento živelný odpor nařídil guberniální komisař na Znojemsku, že 9. dubna musí bezpodmínečně všude nastati konání roboty a pohrozil, že proti buřičům užije své vojenské moci a tělesných trestů. A skutečně komise počaly se sedláky nakládati nelidsky. Sedláci byli od vojáků z domů vyháněni, při tom pažbami biti a strkáni. Nicméně i potom jednotlivci prohlašovali, že nebudou robotovati. Takoví mluvčí vyli trestáni holí, z nichž někteří hned po druhé ráně slíbili poslušnost. Tak bylo docíleno na panství sádeckém, lesonickém a jaroměřickém, že dne 9. dubna byla robota zahájena.
Císařský reskript
Aby konečně ve zbouřených krajích nastal klid a pořádek vydán byl císařský reskript, jímž se pobloudilým poddaným nařizuje další konání roboty a slibuje se bedlivé vyšetření, která vrchnost svým nelidským jednáním tyto selské nepokoje zavinila. S tímto císařským reskriptem přijel 10. dubna dvorní rada Mayern, aby jej v jednotlivých panstvích veřejně vyhlásil. Když byla konána vyhláška tohoto reskriptu na panství sádeckém, vystoupili někteří sedláci násilným způsobem proti dvornímu radovi Mayerovi, pravíce, že mu nevěří, že jest poslán od císaře, když jim ukázal vlastnoruční podpis panovníkův, prohlásili, že by se císař na takový sprostý papír ani nemohl podepsati a chystali se reskript roztrhati.
Chování lidu po potlačení vzpoury
K vojenským důstojníkům choval se lid velmi zdvořile a pokorně. Důvěrnými rozmluvami chtěl vojáky sobě kloniti a přesvědčiti je, že veliké daně a roboty nemohou dlouho potrvati. Obce Starč, Roketnice a Římov byly pokládány za nejvzpurnější. Vojenský strážmistr byv poslán se Sádku do Roketnice, aby se přesvědčil, je-li tam přibit císařský reskript shledal jej sice připevněný na kostelních dveřích, ale přetržený a opět papírem podlepený. Z rozmluvy s farářem se dozvěděl, že kostelník Prášek 20. dubna zpozoroval, že připevněný patent je přetržen a vedle na kostelních dveřích křídou česky napsáno: „Desátek přestane“. Kostelník písmo smazal a oznámil to faráři. Druhého dne z rána nalezl totéž napsáno na kostelních dveřích a znova to smazal. Třetího dne byl pachatel při psaní dopaden, byl to syn sedláka roketnického, ale jména jeho farář nechtěl strážmistrovi pověděti, prose ho, aby o tom ničeho neříkal, ježto se obával, že ho sedláci vypálí.
Návrat vězněných náčelníků povstání
Náčelníci této selské bouře, kteří byli na počátku dubna zatčeni s uvězněni, úpěli v brněnských žalářích skoro 4 měsíce, teprve počátkem srpna se vrátili domů. Konečný výsledek této poslední robotní vzpoury byl sedlákům celkem nepříznivý. Poddaní nevidouce nikde jiskérky naděje, odevzdali se s tichou bolestí svému osudu. Síla jejich odporu byla zlomena. Teprve blesky a hromy revolučních událostí r. 1848 přinesly našemu venkovu úplné osvobození od staletého ujařmení.
 
 
Zrušení poddanství a roboty roku 1848
(opis – neupravováno)
 
Již před rokem 1848 celou společností i selským stavem zachvívalo tajemné tušení, že hodina osvobození se přiblížila, že rok 1848 přinese konečné rozluštění otázky poddanské i robotní. Tušení to došlo vyplnění.
Zrušení roboty
V době, která jakoby jedněmi ústy volala po zrušení roboty a ostatních břemenech poddanských, nemohla ani vídenská vláda zůstati déle nečinnou. Na petici Čechů, podanou v březnu 1848 císaři s králi Ferdinandovi, odpověděla vláda, že závaznost k robotám má přestati v zemích koruny české nejpozději dnem 31. března 1849. – V Brně od 30. března do 13. května 1848 zasedal stavovský sněm starého způsobu, tento sněm na zprávu o úmyslu císaře, týkající se zrušení roboty, usnesl se o novém zřízení sněmovním, dle něhož na novém zemském sněmu moravském měl býti také zastoupen lid selský. Volby do tohoto nového sněmu byly vykovány s takovým kvapem, že již 31. května téhož roku sešel se nový sněm, kterému někteří posměšně říkali sněm selský, protože ze 260 poslanců bylo přes 100 sedláků.
A tento sněm zabýval se od počátku hlavně otázkou zrušení roboty a již 9. června usnesl se zásadně, >> aby na Moravě roboty i naturální desátky přestaly již 1. července 1848 a nikoli teprve koncem března 1849<<. Usnesení to bylo císařem potvrzeno a také skutkem uvedeno v život.
Tak byly 1. července 1848 roboty i desítky na Moravě způsobem zákonným odstraněny, kdežto v ostatních zemích rakouských přestala robota říšským zákonem ze dne 7. září 1848.
Radost s tohoto zákona byla po venkově ovšem nemalá. Po čem náš lid po staletí toužil, zač trpěl, bojoval, krvácel, toho se mu nyní dostalo. Nevýslovně blahý byl to pocit, jenž ovládal bývalého vrchnostenského poddaného robotníka, nyní již svobodného občana státního, podřízeného stejně jako jeho někdejší pán toliko moci veřejné. Doba selského poddanství minula nadobro a navždy. Zrušení roboty bylo prostě činem spravedlnosti, sedlákovi se jenom vracelo, co mu kdysi před věky bylo vzato: právo na lidsky žitý život….
 
 
Po revolučním roce 1848
(opis – neupravováno)
 
Svobodní sedláci
Ohromný převrat v postavení selského lidu, způsobený zrušením poddanství a roboty, nemohl rázem odstraniti všechny stopy neblahé minulosti. Svazek, který poddané s vrchnostmi po staletí vzájemně poutal, nemohl přes noc zaniknouti.
Úprava práva honebního
S osvobozením selských pozemků od všelikých břemen vrchnostenských souvisela úprava honebního práva. Sněm moravský usnesl se již v srpnu 1848 o zákonu honebním pro Moravu a pro celou říši vydán takový zákon 1849. Rušilo se jím provozovati myslivost na cizí půdě, a to bez náhrady a stejně bez náhrady zrušeny všechny honební roboty a služby bývalých podaných.
Patent o výkonu práv selských
Zákony o zrušení roboty a poddanství nebyla zrušena otázka práv někdejších poddaných na lesy a pastviny vrchnostenské. Právo bráti si dříví, klestí, pařezy a stelivo z lesů panských nebo pásti v nich svůj dobytek, měli poddaní skoro všude, právo to přiznaly vrchnosti sedlákům jakožto náhradu za všeliké služby a dávky, k nimž se poddaní dobrovolně zavázali. Roku 1858 vydán patent o výkupu těchto práv selských, výsledek tohoto zákona byl ten, že vrchnosti někde obcím poskytly určitý obnos peněžní nebo jim darovaly některé pozemky jako výkupné nebo odstupné. Ať se to dálo tak, či onak, sedláci vždycky pohořeli: náhrada nerovnala se nikdy a nikde úbytku, který tím obcím vzešel. Nicméně ustanovení tohoto patentu byla provedena hladce.
Svobodná dělitelnost selských statků
Z doby poddanství zůstala i po r. 1848 v platnosti některá ustanovení, která omezovala právo sedlákovo ke statku, zejména předpisy o dědické posloupnosti na statcích selských a neřízení proti přílišnému zadlužování a proti svobodnému jich dělení. Zemskými zákona vydanými na Moravě 1868 a v Čechách 1869 ustanoveno, že každý vlastník statku jest oprávněn se svým majetkem zcela svobodně nakládati, jej zciziti nebo odkázati celý nebo zčásti. Ale nadšení pro svobodnou dělitelnost selských pozemků bylo schlazeno hospodářskou tísní a v letech sedmdesátých, takže posléze 1889 vydán zákon říšský, jímž se vydávají zvláštní předpisy v rozdělování dědictví, dle nich mají mužští potomci přednost před ženskými, z dědiců stejného pohlaví pak starší před mladším, není-li potomků, přechází statek na pozůstalého manžela.
Význam obce vesnické
Jako nejnižší jednotka správní nabyla po roce 1848 značného významu obec vesnická, obec svobodná, která měla spravovati sebe své jmění sama zastupitelstvem voleným svobodně od občanstva, obci přiznáno též právo vybírati své zvláštní příspěvky na místní potřeby od občanů. Příspěvky tyto pak byly vyměřovány dle daní přímých. Obecním zákonem z. r. 1862 byl také vesnickým obcím vyměřen rozsáhlý obor působnosti týkající se zejména místní policie (ochrana osoby a majetku, policie polní, stavební, požární aj.), péče o školství a chudinství a správy obecního hospodářství finančního. K tomu se přidružovaly stále vzrůstající úkoly od úřadů státních obcím přikazované: pomoc při vybírání daní, při soupisu a sčítání lidu, při volbách do sborů zákonodárných, ve věcech vojenských atd., čemuž se říká přenesená působnost. Vesnická obec stala se tak důležitým nástrojem státní správy mezi selským lidem, jsouc zároveň významnou baštou jeho vlastní samosprávy. Její samosprávný ráz se zráčí nejlépe jednak v právu vesnického občanstva voliti si svobodně své zástupce a správce, jimiž jsou starosta obce s obecním výborem, jednak ve vlastním finančním hospodářství obecním.
                                                    
*
 
Zlepšení hmotných poměrů selského lidu
Se vzrůstem politického významu a uvědomění selského lidu koncem 19. a počátkem 20. století souvisí také zlepšení jeho stavu hmotného. Zlepšení to bylo beze vší pochyby umožněno zrušením poddanství a roboty již r. 1848, ale nedostavilo se hned po tomto roce. Osvobození sedláků mělo zprvu i některé následky nepříznivé. Mladá svoboda sváděla mnohé sedláky k nedbalému hospodaření, pýše a rozmařilosti. Furiantství, pijanství a karbanu. Sedlák byl prost těžkých břemen vrchnostenských, ale také zbaven podpory v nouzi a neštěstí, jíž mu vrchnost poskytla nikoli z lásky, leč pro vlastní prospěch, byl zbaven výhod, jež mu plynuly z všelikých práv na užívání vrchnostenského majetku. A jeho usedlost byla zatížena dluhem vzešlým z výkupu roboty, který musel splátkami umořovati a z něhož platil úrok. Dobré ceny plodin hospodářských první léta po r. 1848 zvyšujíce výkonnost polního hospodářství, potlačovaly mu toto břímě.
Pokles ceny hospodářských plodin a jeho důsledky
Ale v letech sedmdesátých nastal obrat. Pro obilní soutěž cizozemskou klesly u nás ceny plodin hospodářských, takže se hospodáři zadlužovali. Následky tohoto zadlužení byly hromadné exekuční prodeje selských usedlostí. Dle Jana Koženého od r. 1868, kdy selská půda v českých zemích byla zatížena 765 mil. Zlatých r. č., do r. 1902 přibylo skoro o miliardu, t. j. r. 1902 bylo jich 1630 milionů zl. r. č. A za tu dobu bylo v zemích koruny české exekučně prodáno přes 152 tisíc nemovitostí zapsaných v knihách pozemkových za vydraženou cenu 305 milionů zlatých rak. čís.
Tato čísla objasňují zřetelně hospodářskou tíseň v níž se stav selský ocitl na rozhraní 19. a 20. století před světovou válkou.