Pověst a smírčí kámen
Mariana – Mařenka
Asi půl hodiny jižně od Štěměch stojí mezi lesy Dašovský mlýn. Vypráví se o něm, že byl postaven za panování Karla IV. a patříval k vesnici Dašovice, která zanikla ve druhé polovině 15.století. Nad ním se vypíná lesnatý kopec, nejvyšší vrch třebíčského okresu – 711 metrů vysoká hora Mařenka. Toto jméno hora dostala koncem 17.století podle jedné nešťastné události.
V té době žil ve mlýně mlynář (podle lánského rejstříku z r. 1672 to mohl být mlynář Tobiáš, nebo jeho potomek ) se třemi syny a dcerou Marianou, která prý byla nejen krásná, ale i srdnatá. Tehdejší doba to žádala, poměry byly velmi zlé. Po třicetileté válce zůstalo na Moravě ze dvou milionů lidí jen půl milionu, obydlena byla jen třetina zemědělských usedlostí, přicházeli němečtí osadníci. Lid hynul hladem, pole byla neosetá, protože chyběl dobytek na jejich obdělávání. Rolníci se sami zapřahali do pluhů a orali zemi udupanou vojsky. Není divu, že se velice rozmohli lupiči, zdržující se při lesních cestách a živící se přepadáváním pocestných a formanů. Dašovský mlýn býval pro svou osamělost jejich častým cílem, ale jeho obyvatelé bezpečně ukrytí za jeho silnými kamennými zdmi s úzkými střílnovými okénky se dokázali ubránit.
Jednou se prý zloději chtěli dostat do chléva a ukrást dobytek. Mlýnští ale uslyšeli šramot a prošli do chléva z druhé strany černou kuchyní. Když viděli, že se lupič zvenčí snaží prostrčit ruku otvorem ve dveřích a odsunout závoru, mlynář mu ji chytil do smyčky z provazu a pevně přivázal. Nevěděl, kolik lapků je ještě venku, proto se neodvážil opustit dům, ale umínil si, že hned ráno dojde pro drába a ten se už o zloděje postará. Jaké ale bylo překvapení všech, když ráno našli u dveří jen ruku, kterou loupežníci ve strachu z přísného trestu svému druhovi usekli. Jindy se zase dostali málem až do domu právě přes tu černou kuchyni, nezastavily je žádné dveře, protože byli vyzbrojeni sekerami. A tak mlýnští tuto místnost zasypali až po strop kamením.
Mariána, o které se zmiňuje naše pověst, zacházela prý s puškou lépe než její bratři a není vyloučeno, že nějakého lapku zastřelila nebo poranila. O tuto skutečnost se opírá první verze pověsti.
Otec prý poslal Marianu do sousedních Štěměch pro kvásek na pečení chleba. Opozdila se a vracela se domů až k večeru. Mezi Dašovem a Štěměchami kde je dnes pole „Na perných“, býval tehdy les (starší lidé si ještě vzpomínají na obrovské pařezy, které tam po něm zbyly ). Mariana spěchala, zapomněla na opatrnost a neznámý vrah ji zezadu probodl nožem. Byl to lupič, který ji chtěl okrást? Nebo některý z lapků, který se chtěl za někoho pomstít a zbavit se nebezpečné obránkyně mlýna? Povídá se i to, že to byl jeden z vesničanů, který hrál v hospodě kuželky. Když odmítla jeho opilecké řeči, pokládal to za urážku, a proto ji sledoval až do lesa, kde ji zabil.To je druhá verze.
Podle jiného vypravování šla Mariana do Želetavy, kam ji otec poslal k panu faráři, který měl po děvčeti poslat menší částku peněz. Mariana svou úlohu splnila, ale v Želetavě se opozdila a to se jí stalo osudným. Číhající lupič ji v lese přepadl, probodl dýkou a obral o peníze.To by mohla být třetí verze pověsti.
Čtvrtou verzi vyprávěla jedna babička ze Štěměch.
„Už je to dávno, zapomněla jsem, která byla tenkrát vrchnost na Sádku, pravděpodobně byl tehdy pánem nad námi hrabě z Waldorfu. To byla robota, páni byli zlí a každý musel na pány zadarmo dělat. Jenom na Březové byl mlynář svobodný, ale přece měl jednu povinnost. Musel dávat svou dceru k pánům do bezplatné služby, jinak by mu zastavili vodu. Tak sloužila mlynářova dcera u správce dvora ve Štěměchách. Paní ji poslala do Želetavy k řezníkovi a do obchodu nakoupit. Děvče zpozoroval v lese nějaký lapka i vyptal se jí, kam jde a co a jak. I uzrál v něm zlý úmysl. Počíhal si proto na ni, když se vracela, ale děvče mělo nějaké tušení a spěchalo z lesa ven. Zlosyn ji nadběhl. „Na pernéch“ ji přepadl a když se zle bránila, tak ji ubil, zneuctil, ukradl,co nesla a uprchl. Když se správcová nemohla holky s nákupem dočkat, hledali ji, až na cestě ke Štěměchám ji našli mrtvou. A na tomto místě dal její otec, mlynář, položit tento kámen, na který se díváte, aby se na ubohou nezapomnělo.“
Kámen tam stojí dodnes, jenom byl při rozorávání mezí o několik metrů posunut.
Kdo ví, jak to vlastně tenkrát bylo - jisté je jen to, že kámen s křížem a vytesaným nápisem MARIANA 1689
opravdu „Na perných“ stojí a to pod horou, která se opravdu jmenuje Mařenka.
