Cuzkrajovy listy

Jak se věští minulost, aneb zaříkávání šmejdů…

To si zas jednou starý Papoušek s panem farářem vyrazili na zmije. Prý se jich v tomhle, snad post-covidovém, čase dosti rozmnožilo.

 Když se vraceli, cestou z lesa (nelesa) při cestě nad Pod Vdavdovcem, je uchvátil kouzelný pohled na krásnou vísku a přilehlou horu. Zapadající sluníčko je krásně hřálo do pravé tváře a v té nádherné euforii upadli do tajemného snění. V tomto tajemném transu je napadaly vysmyšlené obrázky dávných pověstí a bájí, jak, třeba kdysi, z tohoto vyvýšeného místa, mohla místní kněžna Libuše, pravit: „ …vidím obec nevelkou, jejíž sláva hvězd se dotýká…“,  … a tím věštila věhlas této vísky v podhůří Mařenky. Oba se dali těmito představami velmi živě unést – následoval monolog, místního praotce Čecha po výstupu na horu Mařenku, (a jeho slova hlasitě opakovali):   „To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající …“

…udavači, vyděrači a šmejdy sužovaná.  Doplnila jejich smýšlené rozjímání místní rychtářka, která seděla na kraji meze cesty Královského kopečku a trhala na malé kousky, cosi jako uzemní plán nebo záměr rozvoje obce. Vmžiku se oba přenesli z malebných představ a pověstí do přítomnosti.

Kdo tě tak nakrknul, optali se opatrně té bodré ženy. Ále, místní rádobypodnikatel, nějaký Buba Gorzki, takový pavouk podivný, úskočný, odpověděla zbědovaně. Máme tu mnoho dobrých lidí, kteří obci pomáhají a starají se, aby se nám tu krásně a spokojeně žilo. Bohužel se najde pár jedinců, kteří nikdy nic pro obec neudělali, starají se jen o sebe a o to jak se na úkor obce napakovat, a tím obci a občanům jen škodit. A bohužel tato doba těmto zlomyslným záškodníkům nahrává do karet. Pan farář se zamyslel a povídá. Jo, to jméno toho…ehm,  Bubošmejda jsem už někde viděl a to tučně napsané a podtržené.  Myslím, že to bylo ve Velké knize hříchů. Tam není nic napsáno - jen tak „pronic, zanic“.

   Hlavu vzhůru milá dcero, hlavní je neztrácet víru. Utěšil představenou obecní rady pan farář a přidal radu. Jestli je to tak jak pravíš - co zkusit to osvědčené - na hrubý pytel je třeba hrubé záplaty. Ti dobří občané, o kterých jsi mluvila, budou jistě stát a bojovat na straně radních - a to i když budou muset býti použity opatření s radikálními změnami a kroky. „Prostě to chce ukázat koule“ dodá starý Papoušek. Pokud už ani to nepomůže, věz, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě a spravedlivě a s takovými vyděrači si hravě poradí, upřesní Velebný pán.

   Když se rozcházeli, Papoušek se zamyslel a povídá: „no s těma mlýnama, to nebylo špatný, pane faráři, ale v tomto případě by bylo příznačnější - na každou svini se vaří voda…

Starý papoušek na kruháči

   To jsem jednoho májového dne zas vyrazil na zmije. Vzal jsem to přes - turisty obleženou - Horu Mařenku, tudíž jsem na žádnou velkou zmiji nenarazil. 

   Když jsem se vracel, v Drbálku mne začaly opouštět síly. Najednou se přede mnou jako přízrak objevil nablýskaný povoz, s nápisem štěměšťský expres, který pravidelnou linkou Drbálek - Kolek a zpět, prý jezdí už měsíc. Kočí "Kmotr" mi přeochotně nabídl místo na korbě. A tak jsme vyrazili, bublajícím čtyřspřežím TK14, ke Štěměchům. Nevím proč, ale nostalgicky jsem si vzpomněl, jak nás kdysi starej Hobza vezl od Posranýho trnu humnama.

   Když jsme přijížděli ke Štěměchům, jemně jsem upozornil kočího na nové vodorovné dopravní značení na nejnepřehlednější křižovatce na Vysočině. 

Zde, Státní Podúřad Restrukturalizace Cest (SPRC), zbudoval - a to na rychlo přes noc - jeden z nejmenších kruhových objezdů na Moravě. (Menší už mají jen v Třebíči.) Stav této nepřehledné křižovatky už byl neúnosný. O havárky na ní nebyla nouze a modré majáky neustále rušily okolo bydlící občany. Hlavně v nočních hodinách, kdy se na této křižovatce místy tvořila ethanolová mlhovina. 

Křižovatkou se bez úhony nepodařilo projet ani dašovskému primátorovi, kterému - z ničeho nic - do cesty vstoupil sloup elektrického vedení. Nepřekonatelnou se stávala i pro adolescentní mikrořidiče, kteří nepochopitelně nedokázali vyjet po příkrých betonových schodech. Jednoho řidiče dokonce zamýšlený průjezd touto křižovatkou tak vyděsil, že strhl volant do nově postaveného tarasu či plotu a křižovatkou se snažil projet na boku, jen po dvou kolech.

Dle vyjádření mluvčího SPRCu budou ještě instalována svodidla a výhledově i semafory. 

V TéKáčku to zabublalo a "Kmotr" se odhodlával vjet do - pro něj nezvyklé - dopravní situace. Jelikož se začalo už smrákat průjezd křižovatkou (kruháčem) na přeloženém valníku jsem neriskoval a raději jsem vystoupil a vzal to pěšky humnama.

st. Papoušek  :>)

Jak starý Papoušek k povolení přišel.  

      To jsem  jednoho nádherného červnového rána vyrazil zase na zmije. Doneslo se mi, že v Předíně jsou taky pěkné . Vzal jsem to po státní silnici přes Štěměchy k Předínu, neboť  kvůli uzavírce, zde nemají jezdit žádné automobily natož kamiony - než jsem si tu představu promítl v hlavě, málem mě srazil kamion s hradeckou poznávací značkou a nápisem Tulach s.r.o., na plachtě návěsu. Jestli někoho nepřejedeš, tak to někam určitě napálíš a jak se chceš proplést v těch úzkých štěměšských uličkách, zahrozil jsem mu do zpětných zrcátek.

   Později, když jsem se vracel,  šel jsem v Předíně kolem kostela a hostince U Nováků. Z hospody vedla dlouhá fronta přešlapujících Předíňáků linoucí se skoro až k Fagusu. Z dřívějších dob vím, že když je někde taková fronta určitě něco dostali  - no každopádně se prý vyplatí do ní postavit. Fronta byla odbavována celkem rychle - asi toho něčeho mají dost, pomyslel jsem si.

   Až jsem byl skoro na řadě všiml jsem si, že tento lokál ovládá občan ze štěměšských humen a skoro jako státní úředník, lážo-plážo odbavuje jednoho každého a předává jim jakési lejstro a tváří se u toho jak feudál co rozdává léna.  

   Předstoupil jsem před „úředníka“.  „Tak kolik“. „Co - kolik“ -„no kolikrát to chceš a jak to budeš platit, pivem nebo kořalkou“. Po zaplacení panáka mi do ruky byl vložen cár vícekrát okopírovaného papíru.

   Vracel jsem se cestou necestou přes Štěměchy, a opět mne málem porazily nějaké dvě auta s pestrobarevnými nápisy TV Nova – zpravodajství  a Blesk – noviny, kterým se dá 100% věřit. Čert, aby je vzal, jen ten asi ví, kam tak pospíchali.

   Když se vyhrabu z pangejtu, kam jsem musel v záchraně holého života skočit, podívám se na ten kus přestřiženého papíru, abych věděl, co jsem vlastně na tom prapodivném úřadu tak výhodně nakoupil a čtu:  Povolení vjezdu do obce Štěměchy - razítko a „ověřený podpis“.

   Kdysí dávno v hospodách měli plakát, který císař pán ve své moudrosti rozkázal vytisknout a všude vyvěsit. Na tom plakátě malíř namaloval, jak se fůra i s koňmi převrhla a zabila kočího. Pod tím bylo napsáno, že tohle zavinila kořalka, že se proto nemá pít...

  Nemyslím si, že to mělo nějaký pozitivní vliv, leda-že by ten plakát měl masivní rám a s ním mlátili  kočího-kořalu od rána do večera, aby se mu v hlavě konečně rozsvítilo, protože příště už to nemusí odnést jen plechy, sloupy a tarasy...  

st.Papoušek

Kdesi ve Střední Evropě...

 Pravdivá zpráva o zkáze hasičského plesu.

   Jednoho letního únorového večera mne mile překvapily přítelkyně Brenda a Kelly, které mne pozvaly na hasičský bál. Mají tam prý dobrý program, že bude "prča". Jelikož mám muže na státem hrazeném dlouhodobém lázeňském pobytu na Borech, neváhala jsem ani minutu a vzala svoji nejmilejší sestřičku Eržiku, synáčky Deža a Fera, kteří se na víkend vrátili z internátu - studují totiž střední zbojnickou a nedávno dostali stipendium na vysokou Babinskou - a vyrazili jsme. Než jsme přišli na muziku, zastavili jsme se v místním pohostinství - U dvou zmrzléjch. Brenda tam má velmi dobrého kámoše, ale zrovna došlo pivo a u kullečníku chyběly koule. Tak jsme se vydali do místního kulturního domu, kde probíhala avízovaná veselice. 

   Což o to, program měli na plese opravdu úchvatný, ale stále mne znervozňovaly ty ledabyle pověšené dámské kabelky přes nové stohovatelné židle - co kdyby jim je někdo seknul. Ta nezodpovědnost těch mladých holek je až do nebe volající. Tato neopatrnost mě nenechala klidnou a pobídla jsem synáčky ať se o to postarají. Myslela jsem tím samozřejmě, aby majitelky na takovou neopatrnost upozornili. Kluci jsou poslušní a tak se postarali, ale pak se museli ztratit, že mají nějakou noční brigádu, snad nějaké bílení a sklenářské práce v prodejně JMB.

   Muzika se chýlila ke konci a já jako počestná žena se rozhodla jít domů. Byla jsem na odchodu, když v tom do mně začala klavírovat nějaká Miluna, že prej sem prej zlodějka a ti mí parchanti taky. Nehodlala jsem na takovou provokaci reagovat a rovnou jsem jí vzala stohovatelnou židlí, jenže jsem se netrefila a tak to odnesla příslušnice oddílu "Pomáhat a chránit", která se tam jak na potvoru objevila. To už se přidali další a já to nevydržela a bránila čest svou i svých hodných dítek půllitry a vším co mi přišlo pod ruku a to do doby, než mi vyhodili kabát z "kulturáku". Bohužel jsem ho měla na sobě. Před tím jsem ještě na sále uklouzla po jakési stržené výložce. Všimla jsem si ještě, že sál byl v jednom velkém chumlu - jen kapelník skupiny s muzikanty z pódia zírali s vyvalenými kukadly a otevřenými ústy místo toho , aby třeba preludovali o facce co padla na sále.

   Cestou od KD jsem ještě otřela pěstí kapotu policejní hlídky, která právě kvapem odjížděla (asi k nějakému naléhavému případu) a počastovala je pochvalnými a hřejivými slovy, za což mi nabídli poznávací výlet s přespáním u Dr Chocholouška, jelikož to tam znám, s díky jsem odmítla.

Příště už mě tam neuvidí. Jejich škoda...

Vypověděla nezvaná účastnice plesu.

Ze spisu Akta X upravil a od vulgarismů oprostil st. Papoušek.    

Prokletí štěměšského pohostinství stále pokračuje. Po delší výluce si vzal hospodu do nájmu p. Karel Štancl z Dlouhé brtnice s přítelem z Mastníka a zatím to vypadá, že zkouší co hosté ještě vydrží. Zdá se, že "Štěměchák" vydrží úpně všechno...!  

St. Papoušek

O nevlastním strýčkovi

   Byl jednou jeden domeček uprostřed malé vesničky. V tom domečku žili: tatínek, maminka a dvě malé děti. Bydlela s nimi ještě milá tetička. Byli velmi chudí, protože pracovat se jim moc nechtělo a zlá čarodejnice na sociálním úřadě jim platila jen nevelké sociální dávky. Jednou zazvonil u dveří mužík v zeleném fráčku. Děti si myslely, že je to vodník, ale byl to podvodník. Slíbil jim, že budou mít peněz jako želez, když mu upíšou svou duši. Teta s maminkou se šly poradit za divými ženami, které bydlely ve vedlejší vesnici u hokynářství. Po poradě a "střízlivém" uvážení uvěřili sladkým řečem podvodníka a upsali se.

   A tak si rodinka nějaký čas  spokojeně a líně žila.  Maminka se pečlivě starala o tatínka - teda, když neměla nějakou neodkladnou práci v restauračních zařízeních, nebo u jednoho hudebního skladatele. Teta chodila k jednomu hodnému strýčkovi do roboty. Sem - tam taky strýčkovi něco podepsala. A všichni si mysleli, jak je ten strýček hodný, že nad nimi tak nezjištně drží ochrannou ruku.

   Až jednou - hodný strýček přišel, že domeček je jeho a chtěl celou rodinu vystrnadit. Nevěděli si rady. Doslechli se, že nedaleko starobylé tvrze bydlí dobrá víla. A tak se maminka s tetičkou vydaly na strastiplnou cestu  za dobrou vílou a všechno jí vypověděly - slz u toho nešetřily. 

   I zželelo se dobré víle truchlících ženštin. Na tajném shromáždění všech víl tzv. G 9, se víly dohodly, že vyberou kouzlo na sto let dopředu a vyčarují nový domeček, nejlépe v parku na návsi a všechny tam přestěhují.

Maminka s tetičkou vděčnost nepřeháněly a utíkaly radostnou novinu oslavit do garáže.

A tak si rodinka v novém domečku na návsi žije spokojeně dál - jako v pohádce ...

...než zazvoní zvonec a za dveřmi bude stát zas nějaký strýček či vodník..   

A jak to dopadne s domečkem hodného strýčka? Celá vesnička má strach, aby se do prázdného domečku nenastěhovali nějací čerti...

... a tvoji ženu od Prusko-Rakouské vojny nikdo neviděl! Přiznej se Mikovče, že tys ji zabil. Je na malinách, odpoví Mikovec.

                                           Z divadelní hry: Němý Bobeš autor: Jára Cimrman

O jedné zakleté hospodě v podhůří Mařenky.

Z pohledu náhodného návštěvníka, dejme tomu, starého Papouška. 

Jednoho krásného dne, v předjaří letošního roku, jsem šel s panem farářem na zmije. Jelikož pro značnou sněhovou nadílku jsme za celé odpoledne  na žádnou zmiji nenarazili, pan farář řekl, že se na to můžem ... 

Když jsem se vracel cestou -necestou, rozhodl jsem se navštívit místní pohostinství.   

Už příchod po značně vyšlapaných schodech,  "od hostů či věřitelů, což bývají (jak jsem se později dozvěděl) zpravidla shodné osoby,  které aby dostali alespoň část své pohledávky si to musí doslova vodpít, ikdyž kolikrát není co"... ale nebudu předbíhat...

...vyšlapaných schodech, mě zastaví, či spíše skoro srazí neskutečný závan něčeho čpícího, skoro až hmatatelného, zřejmě z toalet. Podotýkám, že slovo toaleta se dá použít jen při hodně velké fantazii. Důkaz toho, že se mi to nezdá, jsou vehnané slzy v očích - to asi nebude dojetím. Na dveřích, slzavýma očima, luštím provozní dobu a jméno majitelky, které se tu prý přezdívá, Ještěrka. Po odhodlání vejít dovnitř, kolem zmiňovaných toalet, otevírám dveře. A ejhle, v ruce mi zůstává klika. Opatrně zasunu kliku zpět a zavřu zevnitř. Koukám, že nic nevidím. Musím protřít oči a přizpůsobit zrak ponurému šeru a značné tabákové mlhovině.

Jelikož jsem tvor společenský, přisednu ke štamgastskému stolu a letmo pohledem prozkoumám prázdnou krčmu. Oči mi spočinou na kostýmu (konfekce z devadesátých let) asi místní krasavice, která vrávoravě podpírá bar. Na udivený pohled dostávám bleskovou odpověď od jediného přísedícího - té si nevšímej, to je tu inventář...

Za výčepem nikoho nevidím, a tak si říkám, že hospodský přeráží sud z čehož mě vyvedou příchozí mladí hejsci. "Přerážet sud ha-ha, to teda nemůže, protože má jen jeden a ten když dojde tak z hospody je už pouze čekárna".

No dobrá - tak kde je? Musíš cinknout půllitrem do popelníku, on zrovna prohlíží pornostránky. Cinknutí opravdu vytrhne krčmáře ze žhavých stránek. 

Dal bych si jedno pivo a Sparty. Hospodský Očko, jak mu prý přezdívají, vyděšeně odběhne.

Po té, co si to srovná v hlavě, se vrátí a sdělí, že pivo došlo, ale že tam má vlastně ještě jednoho lahváče - tak si ho dám. Jo a Sparty, ty už jsem tady dlouho neměl. No tak Startky -  taky ne - tak nějaké - leda, že bych ti nábídl ze svých. A začne vytahovat, "čistým" nehtem, jednu Moonku. Děkuji, ale asi přestanu kouřit.

Čekám na lahváče a kouknu k výčepu a vidím úplně prázný regál a začínám chápat. Pak ještě zahlédnu, jak si dva mládenci donesou v igelitce pár lahváčů. Otvírají a pijí. Udiveně na ně koukám. Co se divíš, abysme si mohli zajít na pivo do hospody, tak si ho musíme do ní donést. Tos ještě neviděl? Neviděl, odpovím! Napiju se z nalitého piva, předtím ovšem musím odstranit cigaretový popel z pěny, který tam asi krčmáři nedopatřením spadl, jelikož za celou dobu cigaretu z úst nevyndal.

Je tu celkem teplo, rozhlédnu se ke krbu a je mi to jasné. Pět bílých plamínků, křídou nakreslených na "skle", které prý nějaký Mafián při nějaké potyčce s místním "Průšou" prorazil hlavou.

Zeptám se na majitelku, ale nikdo mi nedokáže podat žádnou jasnou odpověď - spíš jen tajemné úšklebky a náznaky, až mi to přijde podezřelé. Pak si ale řeknu, že na některé věci, je lepší se neptat...

Další pivo jsem nedostal, a protože jsem si ani žádné další z domu nepřines, rozhodl jsem se zaplatit.

To máme jedno pivo a Sparty - ty jsem nedostal - ohradím se... jo takže to je 122 Kč. Prosím? Přepočitejte to, ještě jednou.  Jo, vlastně 22 Kč - nechávám třicet, jelikož platím "dvoustovkou" zbytek dostanu ve "dvoukorunách". Platit tak velkými penězi? Tady jsou asi naučení, že mají akorát. Odcházím, kvalitu toalet radši nezkouším. Malou potřebu udělám jako český voříšek v parku u stromu, ale hlavně na čerstvém vzduchu.

Pln, bohužel, nezapomenutelných zážitků si ještě vzpomenu na tajemnou hospodskou a jen mě tak přijde na mysl znovu ta věta z Cimrmanovy nově objevené hry ...

... a Ještěrku, od vypuknutí občanské války v Sýrii nikdo neviděl.   

Snad je na malinách...!?!